Není to poněkud… stísněné?“ utrousila jsem nad strohým zenovým pokojem s futonem na podlaze. Ložnice dvousetmetrového mezonetového bytu na pražském Starém Městě, kterým mě Martina pyšně provázela, působila k velkorysému zbytku interiéru jako kontrapunkt. Takže nebylo divu, že mě poněkud zaskočila. „Ta je Filipova,“ odtušila kamarádka, pětatřicetiletá reklamní fotografka. „Můj budoár je tady,“ uvedla mě vzápětí do barevného pokoje zabydleného zvětšeninami v těžkých zdobných rámech, suvenýry z cest po Dálném východě, a hlavně obrovskou skořepinovou vanou od slavného italského architekta Mathea Thuna.
Oddělené ložnice jako start v novém bytě? Na povytažené obočí zareagovala Martina pětipalcovým úsměvem, normálně vyhrazeným pro obzvlášť natvrdlé klienty. „S Filipem máme naprosto odlišný rytmus. Já jsem nejvýkonnější po setmění a před desátou mě nikdo nevytáhne z postele. Kdežto on každé ráno v šest kluše po nábřeží a od devíti má v kanceláři schůzky. Takže takhle je to mnohem pohodlnější,“ shrnula pragmaticky důvody odluky od společného lože. „Ale no tak. Nebuď jako moje matka,“ opáčila, když narazila na mou zjevnou skepsi. „Je to mnohem víc sexy. Žádné kruhy pod očima a potácení se ke kávovaru s vrabčím hnízdem na hlavě. Z mé komnaty vyplouvá pouze dokonalá žena. No a po nocích se k sobě plížíme jako kdysi na koleji. Už jsem zapomněla, jak je to vzrušující,“ utrousila rozechvěle.
Těžký život okouzlující ženy
Vzpomínám si, že přítelkyně mé babičky byla šlechtična. Pamatuji ji coby elegantní bělovlasou dámu s plédem, která usrkává earl grey a mluví se zvláštním přízvukem. Vyrostla na zámečku v jedné moravské dědině. V roce 1948 je komunisté vyhnali do plesnivého suterénního bytu okresního města. Ji, tři sourozence a rodiče. Ti do té doby spali na zámku v oddělených ložnicích a patrně, jak to známe z dobové literatury a historických filmů, chodili ťukat na dveře sousední komnaty. Na společné posteli se tehdy tísnila leda jejich čeleď nebo chudí sedláci ze vsi. Nic pro slušné lidi. Její tatínek prý jednou přátelům se šibalským úsměvem vyprávěl: „Jen jedno komunistům nemůžu mít za zlé. Spíme teď s chotí na jednom kavalci… Zajímavá změna.“ Nevím, jestli i po pozdějším útěku spali v londýnském exilu na jedné posteli, nebo se vrátili k odděleným ložnicím. Docela by mě to zajímalo.
Přestože u starého šlechtice jako vytržení ze stereotypu zafungoval pravý opak, na oddělených ložnicích asi něco bude, říkala jsem si, když jsem se druhý den po návštěvě Martiny ráno lenivě sunula velkoměstskou zácpou ke kanceláři. Každé dospělé děvče s dokončenou střední školou dobře ví, že Hugh Grant kochající se zamilovaně pohledem na spící Julii Roberts (která i třicet vteřin po probuzení vypadá bezchybně, stačí pouze prohrábnout vlasy, natáhnout džíny a jít) je to nejhorší klišé romantických dojáků. Že my ostatní máme ráno zaschlé sliny v koutku pusy a potřebujeme těch dvacet různých kelímků a tubiček v koupelně, aby z nás vykouzlily alespoň odvar ‚pretty woman‘. Že se každou noc budíme přimáčknuté ke zdi, zatímco on se majetnicky roztahuje na zádech, a jeho zas vytáčí ráno co ráno klepat kosu bez peřiny, přičemž vy jste zachumlaná jako polárník. Dost málo elegantní představa, notně vzdálená romantickému pelíšku, že? Možná právě proto byly dříve oddělené ložnice tak populární.
