Potřebujeme nevěru?
Když se řekne nevěra, většině z nás se vybaví slzy na polštáři, hora kapesníků a zničené ideály. Ne vždy ale musí dopadnout takhle. Někdy totiž může nevěra vztahu dodat nový směr, nebo ho přímo resuscitovat.
Plačte, vztekejte se… ale sama
Ať už je však nevěra podmíněna biologicky nebo ne, ve chvíli, kdy k ní
dojde, je pro zúčastněné zajímavé hlavně to, jak se s ní srovnat tak,
aby následky byly co nejmenší. „Platí zásada – zatloukat, zatloukat,
zatloukat! I když je partner tolerantní a tvrdí, že je schopen nevěru
přijmout a pochopit, přiznání ve skutečnosti zcela rozbije vzájemnou
důvěru a společná budoucnost je poznamenaná nejistotou a žárlivostí,“
potvrzuje Eva Šilarová známé heslo.
Podobný názor má i sexuolog Zvěřina, podle nějž by měla nevěra zůstat mravním problémem toho, kdo se jí dopustil: „Přiznání je polehčující okolností jen u soudu, a to ještě pouze v některých případech. Nedoporučuji zkoušet to v párových vztazích. Máme-li výčitky svědomí z vlastní nevěry, partner či partnerka nás z toho nevyléčí. Měli bychom si s tím poradit sami.“ Touha vše partnerovi říct je totiž velmi často vedena spíš potřebou rozhřešení: zatímco hříšník po zpovědi může spokojeně usnout (protože on přece všechno přiznal a omluvil se), podvedený trpí. Je to on, kdo najednou musí nést všechny následky nevěry, rozhodnout, co dál.
Pokud už ale k nevěře došlo, neměli bychom se v ní podle sexuologa Zvěřiny ,rýpat‘, důležitější je orientovat se na současnost a budoucnost vztahu. A zkusit se z ní poučit: „Je dobré si nejprve ujasnit, jak k nevěře došlo – co jí předcházelo, zda vidím nějaké příčiny. A také jaký to pro mě má význam a jak se s touto novou perspektivou dívám na stávající vztah. Na základě těchto úvah se pak můžeme rozhodnout ke konkrétnímu jednání,“ vysvětluje psychoterapeut Jan Hesoun. Často sice jde o bolestivé a dlouhé hledání, na jeho konci ale můžeme mnohé pochopit o sobě samých i o našem vztahu. „Toto zostřené vnímání je příležitost k revizi hodnot, na kterých stojíme. Můžeme se pak za ně postavit ještě silněji, nebo je odmítnout.“
Jak se ale srovnat s tím, když jste byla sama podvedena? Eva Šilarová radí: „Jde-li o takzvanou jednorázovou nevěru, pak je po pečlivém zvážení všech pro a proti reálné dát partnerovi a vztahu ještě šanci. Dejte průchod svým emocím, ale bez jeho přítomnosti – plačte, vztekejte se a zuřte na odlehlém místě či u přítelkyně. Po vychladnutí s ním proberte svůj seznam pravidel dalšího společného fungování. Pokud však zjistíte, že partner dlouhodobě investuje své city, síly a myšlenky jinam, pak už není co zachraňovat.“
