Samozřejmě i v mém životě se objevuje pravidelně jeden takový. Mnozí z mých přátel mají jistě v paměti, co jsem předváděla za tyjátr před jistým pohledným frontmanem jedné kapely. To ovšem nebylo nic proti tomu, co se dělo, když mě pozval na rande.
Podrobnostmi se chlubit nebudu, každopádně když jsme se loučili, na rovinu mi řekl, že si o mně myslel, že jsem trochu ‚jiná‘. Ano, já vím. Myslel si, že jsem tajuplná femme fatale, a já se přitom chovala jako živočich, který má oko větší než mozek.
Celou tu šarádu na lodičkách jsem zakončila procítěným „ku-va!“, když mi z třesoucích se rukou vypadl mobil a mně definitivně ujely nervy. To bylo na mého krasavce už příliš. Rozloučil se se slovy, že snad někdy, aby se už neozval. Nejhorší na tom je, že i když je to už pár let, dodnes mám problém ho pozdravit, aniž bych nezrudla nebo se neproměnila v hihňající kvočnu.
Pravda je ale taková, že k osudovému muži patří spíš než veselé historky trápení, probdělé noci a mozek zavařený doběla. Kamarádka Denisa má svého Osudového na očích od střední školy. Kdysi spolu prožili krátký románek, jenže jelikož byli oba tou dobou jaksi zadaní, jejich milostné cesty se záhy rozešly.
Jenže Denisa dodnes věří, že k sobě patří, za každým jeho pohybem malíčku vidí tajné znamení – i z pozdravu „Ahoj, jak se máš?“ vyčte sdělení: „Miluji tě, chci s tebou zůstat na zbytek života“, zatímco on o ničem takovém nemá nejmenší tušení. Nicméně neexistuje síla, která by to Denise vyhnala z hlavy.
Podle psychologa Radka Ptáčka je nutné se nejdřív zamyslet nad tím, jak dlouhou dobu jste se svým Božským strávila. „Půl roku? Měsíc? Týden? Jednu noc? "Určitě to byl ‚vztah‘, ve kterém neproběhlo stadium bez brýlí, běžná dynamika vztahu, kdy hormony opadnou,“ tvrdí. Důvodem, proč nás při každém setkání dokáže tenhle chlápek rozhodit, tak může být to, že jsme s ním toho zas tak moc neprožily.
Psychologie ale nabízí pro osudová vzplanutí i další možné vysvětlení: hluboké paměťové stopy a vzpomínky na božské endorfiny. „Čím jsou zážitky spojeny s větší emocí, tím více si je pamatujeme. Náš mozek neustále provádí miliony srovnávacích operací. Na základě toho fungujeme. Porovnáváme nové vzruchy s tím, co už známe, a pokud se ocitneme v situaci, kterou nemáme s čím porovnat, doslova zamrzneme, stejně jako počítač.
Náš mozek si ale pamatuje i to, jakou nám který partner nastavil emocionální laťku. Jestliže jste v životě potkala muže, se kterým jste se cítila báječně a který dokázal váš organismus přimět, aby vás zaplavil endorfiny až po uši, bude si to váš mozek nadosmrti pamatovat. A kdykoli se objeví, vám se rozbuší srdce, i když nechcete. Váš mozek si totiž bude říkat: á, to je ten, který mi nosí ty dobré drogy,“ vysvětluje Radek Ptáček.
Proč já si nevzala Pištu Hufnágla…
Pokud čekáte na moudrou radu, jak se s osudovým mužem definitivně vyrovnat a vyhnat ho ze své hlavy, pak vás zklamu. Paměť umí všechno, jen ne vědomě zapomenout.
V podstatě existují jediné dvě možnosti. Najít si někoho, kdo pana Božského přebije, což je těžký boj, protože vy svého pana Božského vidíte úplně jinýma očima než kdokoli jiný. Druhou možností je počkat si pár let na zázrak, kdy zkrátka vystřízlivíte.
„Ano, stává se to. Potkáte svého pana Božského po letech a najednou zjistíte, že to s vámi už nic nedělá. Na druhé straně se stává i to, že přestože ho potkáte s pleší a pořádným pupkem, zase se vám roztřesou kolena. Pan Božský je většinou naprosto idealizovaná osoba. Vždyť to bylo všechno už ve Smolíkových. To bylo pořád ,Že já jsem si nevzala Pištu Hufnágla‘, a když ho pak najdou, zjistí, že je to úplný loser,“ vysvětluje doktor Ptáček.
Pokud nepřijde ani to vystřízlivění, přichází na řadu moudrá rada doktora Ptáčka, která zní: Smířit se s faktem, že s tím nejde nic dělat.
Pokud máte celou dobu pocit, že čtete o něčem naprosto nepochopitelném, mám pro vás útěchu: pokud jste nenarazila na nešťatnou osudovou lásku do pětadvaceti, existuje jistá šance, že se bez ní obejdete už navždy.
„Potkat osudového muže po třicítce je mnohem obtížnější než do takových pětadvaceti. Mladší organismus rovná se vyšší hladina hormonů, takže přirozená hormonální odpověď je i na průměrného muže vyšší než ve třiceti,“ vysvětluje doktor Ptáček, byť varuje: „Kdysi na přednášce nám jistý pan docent sdělil, že je statisticky dokázáno, že se každý aspoň jednou nešťastně zamiluje. Kdo nešťastný vztah ještě neměl, ten ho jednou mít bude. Nejen já, ale i všichni mí kolegové můžou potvrdit, že to přišlo.“
