Můj přítel manekýn

Dobře oblečení muži jsou fajn, ale všechno má své hranice.

Dětství jsem strávila jakožto dítě chalupářů v montérkách a holinách a pubertu v podivných oblečcích, které mi ve volných chvílích šila matka podle časopisu Burda. Zkrátka, móda zůstávala dlouhé roky mimo mě. Zato když jsem poznala svého prvního přítele, měl na sobě fialový svetřík se stříbrnými nitkami. Na první večeři mě pozval do luxusní restaurace, ve které jsem předvedla veškerou plejádu trapasů a završila to sklenicí červeného vína přesně umístěnou do středu jeho fialového svetru. Jeho milý úsměv zmizel. Dozvěděla jsem se, že ten svetr je třívrstevný (dodnes nevím, co to přesně znamená), že stál tolik a tolik a že červené víno z něj určitě nepustí. První rande skončilo rychlou rozlučkou před restaurací. Pospíchal domů, aby si stihl svetřík posypat solí a přemáchnout. Trvalo ještě dva roky, než byl svetr odpuštěn. Mezitím ovšem přibyla hromada jiného oblečení. Svršky mého přítele pyšně trůnily všude, kam oko dohlédlo. V době, kdy jsme doma seděli na provizorních rozviklaných židlích a kohoutek zavírali kleštěmi, si nechal šít luxusní oblek se zlatými knoflíky. Vydělával totiž slušně, ale peníze investoval jaksi jen sám do sebe. Jeho košile byly posvátné natolik, že mi nebylo dovoleno je ani prát, natož žehlit. Když jsme se rozcházeli (důvodem byla jeho nevěra), odvážel si oblečení natřikrát. Postupem času jsem musela dát (nerada) za pravdu své matce. Expřítel byl prostě sobec. „On se vždycky tak jako až moc dobře oblíkal, Terezko,“ říkala matka. „No a co?“ zaštkala jsem. „No nic, prostě jen že o sebe moc dbal, a o tebe moc ne,“ dodala nekompromisně.

Přibližně v tu samou dobu se rozváděla má kamarádka. Dlouhá léta jsme se neviděly a potkaly se jednoho odpoledne v nákupním centru (shopping terapie). Zašly jsme na dvojku. Její manžel si jezdil pravidelně nakupovat oblečení do Londýna a Istanbulu, jelikož u nás je malý výběr. Zatímco ona doma zápasila s elektrickou vrtačkou a policí, on se sprchoval. V koupelně prý dokázal strávit i tři hodiny. Když vyšel, vyvalil se za ním oblak páry a exotických vůní. „Jdu s kamarádem na kávu,“ oznámil své ženě. Otočila se k němu se zaprášeným obličejem. „Ale jistě, miláčku,“ zašvitořila a vrátila se k práci. Týden nato ji upozornil, že ten topík, který má na sobě, je už trochu obnošený. Když ho zastihla o měsíc později doma nataženého na kanapi s pleťovou maskou, zatímco na záchodě tekl odpad, něco se v ní zlomilo. V průběhu rozvodového řízení navíc zjistila, že nebyla úplně jedinou ženou jeho života.

Ani jedna jsme se svým bývalým nehodlaly nějak mstít, obě jsme spíš byly rády, že jsme to ve zdraví přežily. Dvojek jsme toho večera vypily víc. Shodly jsme se na tom, že naši ex měli hodně společného. Oba dokázali zrentgenovat pohledem každou ženu od 14 do 65 let, která se vyskytovala v dosahu dvaceti metrů. Oba se vymlouvali na to, že se dívali, co má na sobě. Oba začali v přítomnosti jiných žen divně pohazovat hlavou a zvláštně kroutit obličej, oba byli, co se týče společného života, naprosto nepoužitelní, ani jeden z nich nebyl schopen zašroubovat (nebo dokonce koupit) žárovku nebo vynést odpadkový koš. Oběma v mobilu proudil celé dny, večery a noci tajemný proud textovek. Oba měli panickou hrůzu z plešatění a dokázali strávit hodiny před zrcadlem zkoumáním, jak jejich zhouba pokračuje. A oba si velice zakládali na svém egu. „Od tý doby, co se odstěhoval, mám mnohem víc peněz. Dřív jsem za něj pořád platila nějaký pokuty, dluhy, teď mi každý měsíc zbude,“ pochvalovala si kamarádka. „A víš, co je nejhorší?“ zamyslela se. „Máma vždycky říkala, že je divnej, protože o sebe až moc pečuje.“ Své matce nedůvěřuji dodnes, ale uznávám, že v některých věcech měla pravdu. A dodnes nemám nic proti dobře oblečeným mužům. Jen když začne některý z nich mluvit o tom, kde je zrovna jaký výprodej, a odmítá si obléknout stejné tričko dva dny po sobě, jsem hodně, ale hodně opatrná…

TEXT: TEREZA SVĚTLÁ