Láska hory přenáší? Díl 3.

Vy byste se raději dívala na komedii, zatímco on chce jít na fotbal? Žádná tragédie, vztah může vydržet, i když nemáte nic společného.

Když dnes třicetiletá Klára potkala Petera, byla si jistá, že ji potkalo životní štěstí. Byl krásný, bohatý a úspěšný, ona byla velice úspěšná manažerka. „Poznali jsme se ve firmě. Oba jsme práci věnovali veškerý čas. Každý večer jsme rozebírali pracovní problémy, řešili, jak na ně. Po roce mě Peter požádal o ruku. Svatba byla velkolepá a po dalším půlroce se nám narodila dcera. Místo pracovních porad a večírků jsem najednou byla sama doma. Peter celé dny pracoval, zatímco já se starala o dítě. Postupem času jsme si přestali rozumět. Začalo mu vadit, že už nejsem ta reprezentativní partnerka, se kterou může obrážet večírky, mně vadilo, že si s ním vlastně nemám o čem povídat. Snažila jsem se vztah zachránit za každou cenu kvůli dceři, ale když jsem zjistila, že má už rok poměr s kolegyní z firmy, pochopila jsem, že je konec. Dnes jsem ráda. Když se dívám zpátky, vlastně jsme kromě práce spolu neměli nikdy nic společného,“ říká Klára.

Miláčku, jedeme na hory!
Co tedy dělat, když nemáte moc společného, a vztah se vám proto rozpadá pod rukama? Předem vás varujeme, že nutit partnera jezdit na hory, když o to skutečně nestojí, je naprosto zbytečná námaha. „Tomu se říká hydraulický princip, kdy se na vztah díváte jako na spojené nádoby. Čím víc na toho druhého tlačíte, tím víc přeteče. Rozhodování musí být společné, ten druhý musí být ochoten se dohodnout, aby nádoby zůstaly v rovnováze. Každý vztah by se měl po čase změnit v podstatě pozitivní přátelství, a ne v bitevní pole, kdy se snažíme toho druhého k něčemu donutit,“ říká doktor Ptáček. To ovšem neznamená, že je jediným východiskem ze zkomírajícího vztahu rezignace. Jde jen o to, že bez vstřícného přístupu na obou stranách to nejde. Devětadvacetiletá Julie je důkazem, že pokud chcete, láska vážně hory přenáší. Zatímco ona ráda vyráží do přírody nebo večer do baru, její přítel je nejspokojenější doma. „První roky tak byly docela krušné. Já často brečela, že chce být pořád u počítače, on byl zase otrávený, že ho zase někam tahám. Nakonec jsme se ustálili někde mezi. Vyrážím s kamarádkami a nevadí mi, že on si mezitím sedí doma u počítače. A on se mnou přece jen někdy jde, abych neměla pocit, že každý žijeme sám.“ Může vám pomoci i to, že najdete nový, společný koníček. Jako padesátiletá Zuzana: „Manžel byl vždy můj pravý opak. Miloval společnost, každou noc by prodebatoval po vinárnách, já jsem spíš samotářka. Hádali jsme se. Když hrozil rozpad manželství, přemýšleli jsme, co dál. Tenkrát přišel s nápadem, že společně napíšeme knihu. Přišlo mi to jako hloupost, ale zkusili jsme to. Musím říct, že to byl nejlepší nápad, jaký kdy manžel měl. Neuvěřitelně nás to sblížilo, celé hodiny jsme zuřivě debatovali o tom, jak se bude děj odvíjet, co která postava udělá. Krizi jsme zažehnali.“

Hlavní tak je vyrovnat síly ve vztahu, abyste měla čas na své záliby, on na své a zároveň vám ještě zbyl čas na ty společné. Pak byste spolu měli být šťastní až do smrti. Ano, fungující vztah dá spoustu práce, ale na druhé straně, co jste čekala?

TEXT: TEREZA SVĚTLÁ