Láska hory přenáší? Díl 1.
Vy byste se raději dívala na komedii, zatímco on chce jít na fotbal? Žádná tragédie, vztah může vydržet, i když nemáte nic společného.
Nikdy na ten den nezapomenu. Mrzlo, až praštělo. Špičku nosu jsem
necítila, a když jsem si sundala rukavice, měla jsem konce prstů
šedomodré. Nenávidím zimu. Tu, která vám proleze celým tělem, usadí se
v každém vašem svalu, každé vaší buňce, takže jen drkotáte zuby a
třesete se jako stará lednička. Můj přítel zimu miloval. Obzvlášť tu,
když mrzlo, až praštělo. Tehdy se konečně na rybníku udělal led a my
jsme mohli jít bruslit.
Když mi to nabídl poprvé, přišlo mi to docela zábavné. Vytáhla jsem staré brusle a vyrazili jsme. Už když jsem si ale v mrazu musela zout teplé boty a cpát nohu do té nepohodlné studené věci, tušila jsem, že tenhle sport nebude to pravé.
Obkroužila jsem na ledu pět koleček a cítila, jak mi prsty u nohou začínají trnout. „Jak dlouho tu budeme?“ zahalekala jsem, ale přítel se právě nacházel uprostřed hokejové bitvy. U rybníka jsem strávila další hodinu a půl, než odešli jeho kamarádi a on neměl s kým hrát. Jeli jsme domů. „To bylo super, co?“ funěl nadšeně v autě. Nesměle jsem přikývla, co mi to zamrzlý zátylek dovolil. Byla jsem zamilovaná až po uši…
Bruslili jsme pravidelně. Až pak druhý rok přišla dlouhá zima, kdy byl led jako sklo a nic nenasvědčovalo tomu, že by se situace měla změnit. „Je mi hrozná zima. Chci jet domů. Jsme tady už dvě a půl hodiny,“ řekla jsem na jednom bruslení. Přítel se ohlédl po kamarádech. „Ale no tak, aspoň chvilku,“ upřel na mě své modré oči. „Ale mně je vážně zima,“ kníkla jsem už méně přesvědčivě. „Víš co? Stoupneš si do brány, to tě bude bavit,“ navrhl. Než jsem se vzpamatovala, stála jsem v bráně. Vykrývala jsem, co se dalo, a zázrakem zabránila několika jasným gólovým šancím. Chlapci nešetřili chválou. Mé sebevědomí stouplo. Jenže pak to přišlo. Proti mně se řítí hokejista, nevidí mě, křehkou dívku, ale bránu, do které musí dát gól. Puk letí přímo proti mně. Pak už si pamatuji jen ukrutnou bolest v holeni. Cestou domů jsem nepromluvila.
Na brusle už jsem s přítelem nikdy nešla. Řekla jsem mu i to, že mě nebaví hodiny nad šachovnicí, že s ním nesdílím vášeň pro hudbu Leonarda Cohena a sledování válečných filmů. Byl překvapený a zklamaný. Když jsem si doma pustila Pearl Jam, byl zklamaný ještě víc. Taková příšerná hudba. Volejbal, který bavil mě, považoval za pseudosport a na lyže odmítl jet s tím, že nebude stát půl dne ve frontě na vlek jako blbec. Začala jsem chodit na koncerty, ale to mu vadilo, protože mi pak hrozně smrděly vlasy kouřem. Stěžoval si, že na něj mám stále méně času. Pochopila jsem, že pro mé koníčky není v našem vztahu místo. Mluvil čím dál častěji o tom, že jsem se změnila. Měl pravdu. To milé děvče, které s ním dřív dokázalo hodinu předstírat, že ho večer strávený v čajovně nasloucháním jeho monologu o zvláštnostech při přípravě japonských zelených čajů skutečně baví, bylo pryč. Rozešli jsme se po třech letech.
