Jak se znova zamilovat do svého muže?

Máte pocit, že po několika letech city k vašemu partnerovi ochably? Dokážeme vám, že v sobě můžete probudit stejný žár jako na začátku vztahu.

Podobnou mantru si opakuje i pětadvacetiletá Alice. „Vždycky, když mě Lukáš rozčiluje svými vtipy, kterým se směje hlavně on, vzpomenu si, jak mi v osmnácti připadal neskutečně milý, vtipný a originální. Pomáhá mi i to, když spolu jdeme někam do společnosti a já vidím, že se kolem něj ženy slétají jak můry ke světlu. Sice trochu žárlím a nechápu, co na něm vidí, ale nakonec jsem hrdá, že tenhle okouzlující chlap patří mně. Protože i kdyby nepatřil, stejně bych si asi ze všech mužů kolem vybrala právě jeho,“ přemítá Alice.

Stresujte se

Představa, že se přivalí ve tři čtvrtě na sedm, vysrká bramboračku, kterou jste mu s láskou připravila, a zasedne ke zprávám, není zrovna vzrušující. Zkuste si ale představit, že se někde zdrží, že se nevrátí anebo že se vrátí nějak rozhozený. Co se stane? Vyděsíte se, začnete se třást a… chcete ho zpátky. Proč? Protože ho najednou vidíte jinýma očima. Očima té, která ho chce, protože ho nemůže mít. Třiatřicetiletá Eva má dokonce svou vlastní metodu: „Můj princip tkví v tom, že si představuju, že náš vztah skončí. Zároveň si představuju, co by náš rozchod znamenal, a je mi z toho špatně. Paradoxní je, že když si představím konec, začnu znovu myslet na začátek.“ Jedna Evina kamarádka prý jde ještě dál: „Občas ji prý napadá, co kdyby umřel. Jakmile vstoupí do dveří, vrhne se mu vystresovaná do náruče!“

Pozorujte

Skoro všechny mé kamarádky a kolegyně se shodly na jedné věci: nesmíte zapomínat na to, co je na vašem partnerovi skvělé. „Mám dvě děti, respektive dva klony svého muže. Vždycky, když cítím, že se jeden druhému vzdalujeme, mám takovou ‚berličku‘. Dívám se na naše děti, pozoruju, jak si s nimi manžel hraje a jak spolu vypadají šťastně. A dojde mi, že bych si nepřála, aby to někdy bylo jinak,“ zamýšlí se Ilona.

Devětadvacetiletou Soňu pro změnu baví pozorovat ostatní páry. „Sleduju je na ulici nebo třeba v restauraci a ještě lepší je, když můžu i zaslechnout, o čem si povídají. Je to skvělý způsob, jak si uvědomit, že mám doma toho pravého,“ vysvětluje. Pokud to nezabere, zaměří se na kolegy v práci: „Vedle těch morousů a machů z finančního vypadá ten můj umělec jako bůh.“

TEXT: IVONA SOURALOVÁ