Začíná to vypadat vážně a v ten moment vás napadne, jakou má tenhle vztah vlastně budoucnost. Váš milý totiž není Čech.
Možná patříte k ženám, pro které je cizí přízvuk nebo dokonce úplná absence češtiny u muže jasným znamením, že tudy cesta nevede. Některé z nás prostě potřebují, aby je s jejich vyvoleným spojovalo kromě lásky také vzpomínání na večerníčky Československé televize, zážitky z pionýra, nedělní rozhlasové pohádky a porovnávání rodinných receptur na úpravu kapra.
Druhá skupina žen zase na cizince vysloveně letí. Buď je vyhledávají v barech nebo se za tím účelem stěhují do cizích krajů.
A proč? Mají prostě plné zuby těch českých Vašků, Petrů a Vojtů, které zatím měly šanci poznat a chtějí muže, kteří ocení jejich krásu a intelekt víc než jejich české protějšky.
Pro většinu z nás ale národnost není tolik důležitá jako třeba spolehlivost, smysl pro humor nebo rajcovní ušní boltce našeho milovaného. Důležitý je člověk a ne to, jaké občanství má napsané v pasu.
Pokud tedy máte dost odvahy a nevadí vám, že budoucí otec vašich dětí na rozdíl od vás neovládá plynně vyjmenovaná slova nebo za chleba považuje bílou vekovitou krychli, čtěte dál!
Jiný kraj – jiný mrav
První vztah šestadvacetileté Adély v Itálii skončil krachem. Nemohla si zvyknout na přítelovy exaltované projevy, srdceryvná vyznání lásky a to, že i když se nic zvláštního nedělo, mluvil stále rozčileným hlasem. Po několika měsících se s ním rozešla.
„Můj dnešní manžel je také Ital a jeho chování je snad ještě více nad českou normu, než u mého prvního přítele. Vím, že z jeho chování, intonace a gest si musím odečíst tak dvacet procent a dostanu se k tomu, jak by jednal a mluvil Čech. Nakonec jsem si zvykla.“
Hloubka kořenů
Monika se už už chystala vrátit se po letech zpět z Amsterdamu do Prahy, když pár týdnů před plánovaným odjezdem potkala Bena. Místo do Kobylis se nakonec stěhovala k němu – do jiné čtvrti holandské metropole.
Jsou to už tři roky a první větší krizi zažili loni o Vánocích. „Ben se rozhodl, že mě představí své rodině, která žije v Austrálii. Jeho matka ve mně však bohužel viděla potvoru, která jí jejího chlapečka odloudila na druhý konec zeměkoule. Museli jsme být pořád doma a pomáhat jí s přípravou jednoho vánočního menu za druhým. Když jsme chtěli na chvíli vypadnout, začala dělat scény, že ani na Vánoce nemůžeme být jako rodina dohromady. I když v těch chvílích mluvila na Bena, bylo mi jasné, že hlavního stůjce zla vidí ve mně.“
Monika s Benem sice měsíční pobyt u rodičů ustáli, Monice se ale od té doby vrací myšlenky na jejich budoucnost: „Vím určitě, že se jednou chci usadit v Praze. Je to pro mě něco jako posvátná půda. Na druhou stranu vím, že Bena miluju. On se ale vidí jako svobodný nomád putující po celém světě – a taky se bojí, že v Čechách nenajde tak dobrou práci, jakou dělá teď.“
Nejen jeho rodina a způsob, jakým je ON zvyklý upravovat si vajíčka, mohou mezinárodnímu vztahu pěkně zavařit. Právě strach ze změny a z nemožnosti pracovního uplatnění kvůli jazykové bariéře bývá často důvodem, proč se lidé v páru nemohou dohodnout, kde zakotví a postaví si své rodinné hnízdo.
Někdy se ON prostě do Čech nepřestěhuje, ani kdyby trakaře lítaly. Jste-li ochotná jít za trochu lásky světa kraj, v klidu svého druha následujte. Pokud se ale neobejdete bez teplých českých housek, pravidelné dávky pražských vyhlídkových panoramat a posezení s kamarády, pak zvažte, zda se jich jste ochotná kvůli novému vztahu vzdát.
