Ironická láska
Když člověk denně trousí ironické poznámky, aby zlehčil realitu života, těžko mu někdo uvěří vyznání lásky.
Kjedné mojí kamarádce se po ročním pobytu u milenky vrátil manžel. V takovou chvíli manželky běžně pláčou, křičí, nadávají anebo si za dveřmi s vyměněným zámkem hryžou nehty. Ale tahle ne. Řídí se totiž heslem ‚poznej svého nepřítele‘. A tak si kdysi v začátcích manželovy nevěry koupila hromadu literatury, Freudem počínaje a Základy mužského šovinismu konče, a byla ochotná v jednu v noci poslouchat opilecké žvásty kteréhokoli záletného ženáče.
Proto přivítala zbloudilého manžela přívětivě a se zájmem poslouchala jeho vyprávění a líčení zážitků z uplynulého roku, rozhodnutá nenechat se připravit o svůj díl toho dobrodružství a dobrat se podstaty problému.
„Nevěřil bys, co jsou některé ženy schopné říct mužům,“ vyprávěla mi pak fascinovaně nad nějakými těmi tequilami. „A to ne v posteli, kde se to dá brát jako součást předehry, dohry nebo jako důsledek dočasného odkrvení mozku. Ony jsou schopné pronést s vážnou tváří absolutně procítěně věty typu ,Chci až do konce života dýchat tentýž vzduch jako ty‘ nebo ,Až zemřeš, chci taky umřít a ležet vedle tebe v hrobě‘. A muži to rádi poslouchají. Alespoň toho mého to bavilo. I já bych možná někdy něco podobného měla na jazyku, taky mám občas návaly citu, ale copak by mi to někdo věřil? Všichni by byli přesvědčeni, že si dělám srandu.“
Tenhle problém máme společný. Když člověk celé dny trousí ironické poznámky, aby trochu odlehčil fakt, že realita života je krutá a neúprosná, a pak řekne „To jsi udělala výborně!“ nebo „Za tohle jsem se do tebe znovu zamiloval“, dívají se na něj nedůvěřivě a s nevyslovenou otázkou, co to má zase být za maskovanou urážku.
Kamarádka se od neuvěřitelných vyznání lásky rychle dostala k druhému podstatnému rozdílu mezi ní a manželovou milenkou. Prý je ten rozdíl určující a propastný. Spočívá v tom, že milence dělalo radost čekat v autě.
