Ironická láska

Když člověk denně trousí ironické poznámky, aby zlehčil realitu života, těžko mu někdo uvěří vyznání lásky.

„Neměla nic jiného na práci než se mým mužem někam nechat odvézt, on tam měl obchodní schůzku a ona na něj hodinu, dvě, tři čekala v autě. Ptala jsem se, proč v autě. Proč nešla s ním nebo na něj nečekala třeba v kavárně. Prý to bylo v autě praktičtější. Ona čekala a on, když skončil, věděl, že ji tam najde.

„To by se mi taky líbilo,“ řekl jsem. „Mít s sebou vždy někoho, komu můžeš říct svoje dojmy, zanadávat si nebo se zasmát, s kým si můžeš popovídat, mít po ruce někoho, kdo drží mapu, když nevíš, kudy jet. A co v tom autě dělala? Četla si?“

„Prý poslouchala rádio,“ řekla kamarádka se zvlášť pobaveným výrazem ve tváři. „Chápeš to? Každý den pět až deset hodin sedět v autě a poslouchat rádio. Umíš si to představit?“

Představil jsem si to do detailu. Sedět v zaparkovaném autě a poslouchat rádio. Každou hodinu ty samé zprávy, podobné dopravní informace, polooblačno, 25 až 28 stupňů, a hlavně se nedívat na hodinky, jen tak sedět, jedna písnička, druhá písnička, kecy moderátora, který říká spoustu vět o ničem, písnička na přání od jednoslovně odpovídajícího posluchače, reklamní blok, už popáté ten samý, zase písnička I Love You Too Much. Jak velká musí být láska, aby nás přivedla k tak tristnímu trávení vzácných dní našeho života?

„To je jak za trest,“ řekl jsem.
„Přesně tak!“ zasmála se kamarádka. „Jako za trest. Raději být mrtvá než čekat v autě.“
„A co je s ní vlastně teď?“ zeptal jsem se.
„Už ty řeči o vzduchu a společné hrobce říká někomu jinému. Někomu, kdo má v autě malý televizor.“
„A jaké z toho plyne ponaučení?“ zeptal jsem se. „Že když existují i televize, tak bude někomu těžko stačit rádio?“
„Že je lepší milovat ironicky než nemilovat vůbec,“ řekla mi kamarádka, kopla do sebe poslední tequilu, políbila mě na obě tváře a šla za svým manželem. Čekal na ni před barem v autě a poslouchal rádio. Nejen láska, ale i odpuštění a pokání můžou mít různé podoby.

TEXT: MAXIM E. MATKIN