Za druhé: až do svatby jsem vždycky měla potíže s tím, jak svého životního partnera označovat před cizími lidmi. ‚Můj kluk‘ mi připadalo hrozně infantilní, ‚přítel‘ nudné a bezpohlavní, ‚partner‘ znělo jako obchodní partner, ‚druh‘ jako násilník z černé kroniky a na nic jiného jsem si netroufala, takže v komunikaci s číšníky, řemeslníky a prodavači jsem se často uchylovala k nejprapodivnější slovní akrobacii a k alibistickým výrazům jako ‚kolega‘. Manželství mě z těchto jazykových křečí jednou provždy vysvobodilo. Označení ‚manžel‘ nebo ‚můj muž‘ s sebou (alespoň pro mě) nenese žádné odpudivé asociace, a člověk navíc působí daleko seriózněji, když si chce na něco stěžovat: „Můj manžel a já jsme byli s vašimi službami velmi nespokojeni!“
Všechny změny nebyly takhle pozitivní. Můj šťastně ženatý kamarád se zapřísahá, že od té doby, co nosí snubní prsten, s ním ženy flirtují daleko víc než doposud. Moje zkušenost je bohužel přesně opačná. Ne že bych před svatbou oplývala tajnými ctiteli, ale po ní se šance na flirt zredukovaly na minimum. Možná jsem opravdu podvědomě zhasla nějaký vnitřní flirtovací majáček. (Byť to může být i tím, že jsem ve stejné době nastoupila do zaměstnání, ve kterém stále pracuji, takže nové lidi potkávám už jenom v čekárně u pediatra a tam se flirtování moc nehodí.) Takže zatím jen tajně sním o tom, že mě bude na večírku balit záhadný cizinec s tváří Clivea Owena a já konečně budu mít šanci říct: „Pozor, támhle jde můj manžel!“
Kromě manžela jsem ovšem s oddacím listem získala také tchyni, tchána, švagrovou a neteř. Kupodivu to vůbec není špatný pocit. Před patnácti lety pro mě příbuzenstvo představovalo otravné břemeno a rodinné akce jsem vnímala jako nutné zlo. Dnes si vysloveně užívám společenské akce typu oslavy tchánových sedmdesátin nebo návštěvy sestřenice Helenky z USA. Když moje nová rodina vtrhla na mou promoci v takovém počtu, že vypadali jako Hujerovi z filmu Marečku, podejte mi pero, byla jsem dokonce pyšná. Možná i proto, že se moje vlastní rodina v průběhu let proměnila ve fragmenty roztříštěné po celé galaxii, je příjemné patřit k nějakému většímu a soudržnějšímu celku.
Změní se ale po svatbě něco také uvnitř vztahu těch dvou, kterých se to nejvíc týká? Upřímně řečeno, nevím. Dva dny po našem seznámení si mě můj nynější manžel dokonale získal tím, že tajně sebral mé dávno rozbité sluneční brýle a odnesl je do opravny. Dnes by mi nejspíš jenom vynadal, že si je nedám spravit sama. Myslím si, že tyhle změny, které přišly, by s postupem let nastaly tak jako tak. Ale je možné, že svatba je urychlila a otevřela jim cestu. Každopádně jsem byla donucena pochopit, že když na mě můj muž několik dní po sobě téměř nepromluví, neznamená to, že je naštvaný. Že když mu ve chvíli finanční tísně řeknu, aby mi nekupoval nic k narozeninám, a on mi opravdu nic nekoupí, neznamená to, že stojíme před rozvodem. Tu a tam navíc sama sebe přistihnu, že pronáším věty, o nichž jsem se domnívala, že je říkají jen postavy z trapných televizních inscenací. Věty jako „Nejsem tvoje služka!“ „Kdes byl tak dlouho!“ nebo dokonce „Kamarádi jsou ti milejší než já!“. Zkrátka věty, o nichž bych před deseti lety přísahala, že jev životě nevypustím z úst. Natáčky na hlavě však zatím nenosím.
Něco pozitivního jsme ale díky svatbě přece jen získali – a sice možnost slavit výročí svatby. Pro nás, kteří jsme tak staří, že jsme si nedokázali zvyknout na svatého Valentýna, je to jedinečná příležitost, jak oslavit nás dva a fakt, že jsme spolu. Byť musím přiznat, že z našich dosavadních sedmi výročí jsme si – ve víru nejrůznějších našich stěhování, porodů a úrazů – dvakrát na onen den vzpomněli jen díky přáníčku od výše zmíněné sestřenice z USA. Ta naštěstí nezapomíná nikdy.
