Zůstane to mezi vámi stále při starém, nebo se tím, že se z vás stanou manželé, přeci jen něco změní?
V osmnácti jsem si představovala, že po svatbě se lidé (jakkoli byli dosud inteligentní, volnomyšlenkářští a nezávisle smýšlející) zničehonic promění v postavičky připomínající rodinu Homolkových. Úderem svatební noci ženě vyraší na hlavě natáčky a začne manžela sekýrovat na každém kroku, zatímco pánskými povinnými rekvizitami se stanou papuče a lahváč z ledničky. Zkrátka že manželství nás ze dne na den promění v hrdiny nějakého nepovedeného kresleného vtipu ze starého Dikobrazu.
Později, když už jsem si sama sebe dovedla docela dobře představit coby něčí manželku, jsem radikálně změnila názor. Měla jsem za to, že po svatbě se nezmění NIC. Konkrétně: že já a můj budoucí muž strávíme následující desetiletí nekonečným klábosením po kavárnách, nočními diskusemi nad lahví vína a romantickými výlety v naší rozhrkané škodovce (případně v nějakém jiném, lepším autě, neboť z nějakého nepochopitelného důvodu jsem automaticky předpokládala, že jako manželé budeme mít víc peněz než jako nemanželé).
Jak už to bývá, pravda byla někde úplně jinde. Svatební horečka pro nás (tedy spíš hlavně pro mě) vypukla toho léta, kdy jsme spolu byli dva roky a všichni naši přátelé se zničehonic začali mezi sebou vdávat a ženit s rychlostí padajících dominových kostek. Otázka „A co vy, kdy už…?“ byla na denním pořádku. A velmi rychle jsem zjistila, že mého přítele ta otázka irituje víc než cokoli jiného. Pochopila jsem, že pokud vůbec někdy máme zakotvit v manželství, musím slovo ‚svatba‘ vypustit ze svého slovníku. Ba dokonce, že musím předstírat, že to věčné dotazování na naši společnou budoucnost mě štve stejně jako jeho. Jednou jedinkrát jsem rádoby vtipně nadhodila, že s jeho příjmením (jmenuje se Šťastný) bych mohla být šťastná až do konce života. Nepřipadalo mu to vtipné. A tak jsem přestala o svatbě mluvit, což po tři čtvrtě roce zarytého mlčení na dané téma vyústilo ve velmi neformální žádost o ruku: „Tak kdy to tam půjdeme zamluvit?“ (Rozuměj – termín svatby na radnici. Já jsem rozuměla velmi dobře.)
Proč jsem se vlastně tak moc chtěla vdávat? V té době mi bylo teprve dvacet šest, takže mě nepoháněly ani biologické hodiny, ani netrpělivá maminka. Možná jsem si chtěla manželství vychutnat, než nám život nabourá rodičovství (což se posléze také stalo). A hlavně jsem si byla jistá, že jsem potkala toho pravého.Aby bylo jasno: manželství jsem nikdy nevnímala jako poklidný přístav, pojistku vztahu nebo dokonce poukaz na pohádkové ‚a žili šťastně až do smrti‘. Naopak, vždycky jsem ho považovala za velmi riskantní projekt s méně než poloviční šancí na úspěch. Statistiky totiž hovoří o padesáti procentech rozvodů. Já a můj muž navíc máme přitěžující okolnosti v podobě rozvedených rodičů, kupodivu se jim nepodařilo mě tím odradit.
Žádné velké změny jsem ovšem od života po svatbě neočekávala. Z domova jsem odešla hned po maturitě, bydleli jsme spolu téměř od začátku a záchvaty dospělého uvažování a jednání (založení stavebního spoření) se u nás pravidelně střídaly s uvažováním a jednáním zcela nedospělým (z psího útulku jsme si místo původně plánovaného malého psího kamaráda přivedli křížence rotvajlera, který dorostl do váhy pětapadesáti kilogramů).Z dnešního sedmiletého odstupu nicméně vidím, že jisté změny po svatbě přesto nastaly. Nejprve, a nejviditelněji, ve vztahu k vnějšímu světu. Tak za prvé: nové příjmení. Ohromně jsem si užívala tu prvoplánovou změnu identity. S radostí jsem pohřbila Barboru Chvojkovou, která za čtvrt století své existence napáchala až moc ostudy. Barbora Šťastná bude jiná, lepší, slibovala jsem si. S nadšením jsem se do telefonu hlásila novým jménem a zásobila se novými vizitkami.
