Možná proto, že toho porozumění a rovnoprávnosti je příliš.
Někdy bych si tak strašně přála, aby mě Petr chytil za vlasy a prostě
si mě vzal, kdy chce a kde chce,“ řekla mi nedávno kamarádka Soňa po
druhé dvojce vína. Se svým přítelem žije už třetím rokem a ve vztahu
jim jinak všechno klape na maximum: společné zájmy, exotické dovolené,
vrchovatý kopec porozumění… Kde je tedy problém? Všechna ta empatie se
podle Soni přesunula i do postele. Když mi to rozmrzele vyprávěla,
v první chvíli jsem si pomyslela, že na tom přece není nic špatného –
když vám to druhý udělá přesně tak, jak chcete. Jak se ale ukázalo,
Sonin problém byl jinde: s vzájemným porozuměním se u ní vytratila
i vášeň. Její přítel Petr totiž neudělá nic, o čem dopředu neví,
že se Soně nelíbí. Nechce, aby měla pocit, že mu jde jenom o vlastní
uspokojení. „Víme přesně, co má ten druhý rád. Kde začít, čím
pokračovat… Jenomže občas mi to připadá, jako bychom postupovali podle
návodu k použití. Když nedejbože přijde na něco, na co nejsme zvyklí,
Petr se mě vždycky zeptá, jestli je to o.k., jestli mi to nevadí. A v tu
chvíli moje touha klesá nProxy-Connection: keep-alive
Cache-Control: max-age=0
nulu.“
Soniny pocity by tak mohly být vnímány trochu jako odvrácená strana boje za rovnoprávnost: samozřejmě že není dobré, pokud s vámi partner v posteli dělá, co se mu zachce, stejně tak ale není dobré, pokud dělá jen to, o čem dopředu ví, že je to ‚schváleno‘. Jednoduše řečeno: chováte se k sobě ve vztahu jako dobří přátelé, kteří se vždy podpoří a kteří všechno dělají po vzájemné dohodě? Fajn. Tohle ale vždycky nepatří do postele. Tam by (podle tisíciletých zkušeností) měla pořád patřit jen a jen vášeň. Esther Perel, belgická psycholožka pracující v New Yorku, tvrdí, že pokud se modely chování, kdy mezi partnery panuje hluboký vzájemný respekt a kdy si partneři všechno výborně vyříkají, přesouvají do ložnice, hrozí velké nebezpečí: „Potíž je v tom, že ,přátelsko-vztahové‘ buňky jsou často naprosto deerotizované,“ říká psycholožka, která na toto téma dokonce vydala knihu Mating in Captivity. A dodává: „Sexuální touha není kompatibilní s touhou po rovnosti. Právě naopak, potřebuje změnu. Přece se nemilujeme se svým dvojníkem, kamarádem, kterého musíme uctít tím, že mu dáme vše, co chce, a naopak to samé po něm budeme vyžadovat i nazpět.“ Dovedete si představit takové malé účtování mezi milenci? Já tobě pusou, ale pak ty pusou mě. Pět minut na tobě, za pět minut zezadu… Pomoc!
Věci se musejí dělat spontánně, varuje Esther Perel, která se ve své praxi setkala s desítkami manželských párů, jež sice byly dokonale šťastné, ovšem v posteli je trápila nuda a odcizení: „Rovnost je fajn, ale příliš dokonalý soulad ,má dáti – dal‘ zabíjí vášeň. Rovnostářské ideály by se neměly dostat přes práh ložnice!“
