Design teď zažívá turbulentní časy. Jaký vliv má pandemická doba na vaši práci?
I když se zdá, že jsme teď měli dlouhou pauzu, je tomu přesně naopak. Nikdy dříve jsme nepracovali tak tvrdě jako dnes. Obecně se daří nábytku, ale i architektuře. Poslední dva roky byly neskutečně náročné. Svět se obrátil vzhůru nohama: pro jedny se zcela zastavil, pro další rozjel až nebezpečnou rychlostí. A podobně jsou na tom společnosti, se kterými spolupracuje mé studio – všichni poslední dobou pracují jako šílení!
Zdá se, že pozornost se obrátila od jednotlivých kusů nábytku na celé interiéry.
Ano – a i pro nás to byla příležitost, jak znovuobjevit sebe samotné. Obnáší to úplně nové typy zkušeností, jako jsou práce na dálku, celkový přechod do online prostředí a důraz na sociální sítě, ale i fyzicky toho máme za sebou hodně. Vyvinuli jsme několik produktů, dali dohromady katalog a spoustu z toho jsme konečně mohli ukázat minulé září na Salone del Mobile v Miláně. To byla velká sláva pro nás všechny, že jsme se konečně mohli z virtuálních prohlídek a 3D zkušeností opět přesunout zpět do fyzického světa.
Offline svět ostatně ve vaší práci hraje velkou roli – vaše architektura i produkty se zakládají na dlouhodobém pozorování lidského chování.
Pro mě jsou to spojité nádoby. Už od začátku své kariéry jsem se soustředil na interiérový design. Na to, jak lidé v domovech bydlí, jak žijí. Potřeboval jsem tomu rozumět už jako mladý architekt. Interiér je automatickou součástí architektury, se kterou je třeba počítat od samého začátku. Proto když navrhuji architekturu, vždy je součástí návrhu alespoň náznak interiéru, i když není v zadání. Někdy se stane, že nevznikne žádná bariéra mezi architekturou a interiérem a propojí se v jedno. Všechny detaily, materiály a rohy jsou součástí jednoho architektonického jazyka, kterým dům mluví. Proto by měl být souvislý a kontinuální.
Vaše interiéry často připomínají chrám, posvátné místo nebo muzeum. Jak velký prostor v nich dostanou jeho majitelé?
Jsem velmi intuitivní a emotivní člověk, nejsem takový ten typ matematického architekta, to vůbec! Všechno to vychází ze srdce, z duše. Pokud se vrátím ke svým začátkům: když jsem dostudoval, zásadně mě ovlivnilo, že byl zrovna aktuální postmodernismus. Tedy styl, který byl hodně o emocích a experimentování s formami. Zároveň mě ale přitahoval opak – čistota architektury a esence bydlení jako takového. Pre-minimalistická fáze, dalo by se dnes říct. Ve svém prvním architektonickém projektu v Antverpách jsem postupoval tak, že jsem strhával a zjednodušoval vše, co nebylo potřeba. Zaměřoval jsem se na ryzost. Chtěl jsem vytvořit prostory, které budou rozjímavé, meditativní, velmi klidné. Nechtěl jsem navrhovat něco jen pro samotný design, chtěl jsem, aby moje návrhy měly význam. Způsob využívání a spokojenost obyvatel jsou pro mě osobně v projektech nesmírně důležité. Bez toho má práce nikdy není kompletní.
Máte na komunikaci s majiteli nějaké osvědčené postupy?
Se studiem trávíme ohromné množství času prezentacemi a zpětnými vazbami s klienty, abychom projekt jim a jejich dětem, domácím mazlíčkům nebo sbírkám umění ušili co nejvíce na míru. A obzvlášť pokud se bavíme o interiérech, mou ambicí rozhodně není navrhovat místa, ve kterých se nedá žít, přesně naopak! Mají sloužit hlavně doteku a životu v nich, kterému nemají klást překážky. Za tím, že navíc i dobře vypadají, je velké množství práce.
Podle čeho bezpečně poznáme architekturu Vincenta van Duysena?
Důležité jsou pro mě prvky jako čistota křivek a linií, nadčasovost, práce s detaily, proporcemi, jednotnou identitou a přítomností. Moje práce je velmi fyzická a zároveň plná emocí. Tenhle druh citového prožívání se snažím prolnout do každého svého projektu.
A pokud se bavíme o produktovém designu?
Vždy se nějakým způsobem vztahuje k mé práci jako architekta nebo projektu, který už jsem udělal. Často mě noví klienti oslovují právě na základě předchozích realizací. Něco je na nich přitahuje a přejí si, abych podobný prostor nebo prvek vytvořil pro ně. Je to záležitost dovednosti. Moje studio navrhuje od klik až po mrakodrapy a všechno to jsou vlastně podobné projekty. Jde v nich o zmiňované měřítko, ergonometrii, proporce, materiály a detaily. Pro mě je to jeden svět. Nejsem schopný to de facto oddělit a vidět nějaký ze svých produktů bez významu, funkce nebo kontextu své estetiky. Vždycky s ní nějakým způsobem souvisí – buď je produkt odvozený z nějakého architektonického projektu, nebo na něj reaguje jiným způsobem. Je to vždy interakce. Je to vždy o zajištění umění žít – „art of living“.
Podle čeho se rozhodujete, zda se na projektu podílet?
Musím říct, že už jsem velmi vybíravý, co se týče zakázek. Musí mezi námi fungovat chemie, synergie. Ty nejsilnější projekty jsem vytvořil s těmi nejzajímavějšími osobnostmi, a především na začátku kariéry jsem na ně měl velké štěstí. Klienti mě dokážou velmi inspirovat. Je to skutečně interaktivní spolupráce. Obzvlášť pokud se zabývají kreativní činností jakéhokoli rázu. Ale také to mohou být vědci, lidé, které baví vytříbená estetika, architektura nebo design. Nejlepší je, když je práce konstantní dialog.
Jak se toto prolíná do komerčních zakázek pro značky?
Skutečně vše, co dělám, je navzájem propojené. Nejlepší je to osvětlit na konkrétním příkladu. Například projekt pro poslední Salone del Mobile, který mé studio vyvíjelo pro Bulgari s pandemickými přestávkami déle než dva roky, byl o ikonickém šperku Serpenti. Naším úkolem bylo vytvořit metaforu, reakci na tento zásadní kus historie firmy. Jako architekta mě samozřejmě ihned začala napadat interpretace ve třech dimenzích, která by náramek ukázala jako prostor, v němž se dá pohybovat. Na jeho tvar odkazuje půdorys i vrstvení materiálu, mnohé se odvíjelo i od konkrétní lokace. Překrásný prostor galerie moderního umění nám předpověděl, že lustr budeme chtít využít jako centrální kus instalace, k níž vše graduje, a využít ho v architektuře. Koncept jsem začínal vyvíjet, když byla společnost na pokraji lockdownu, mohla tak připomínat i jakýsi úkryt, což mělo návaznost i na kontemplativnost mé architektury, která mi je vlastní. Obecně rád vytvářím světy, které jsou soběstačné samy o sobě. Tady jsem chtěl převést typické vrstvení náramku do kovových lamel s odlesky stříbra a zlata. Díky reflexním fóliím mezi lamelami docházelo k metamorfóze nejen náramku v architekturu, ale i architektury v prostoru. Odrážela ji a zároveň do sebe pohlcovala bezprostřední okolí. Najednou jsme mohli využít nejrůzněji zkreslené a narušené vnímání prostoru kolem sebe a umění, které v místnosti bylo. Paradoxem bylo, že šlo vlastně o velmi statickou instalaci, ale když jste do ní vstoupili nebo jste se na ni dívali, začala vibrovat, což jsem zažil sám až přímo při instalaci. V rámci tématu metamorfózy mi to přišlo velmi symbolické a vítané.
To docela trefně odpovídá tomu, co jsem se o vás dočetla – a totiž, že vás nezajímá krátkodobá estetika.
Člověk by mohl namítat, že spolupráce s komerčními značkami, které tvoří část mého portfolia, není o nadčasovosti, ale já si to nemyslím. Když si vezmete náramek Serpenti, je to přece naprosto brilantní příklad nadčasové krásy. Produktu, který se dědí z generace na generaci a je uchováván s velkou úctou po celý život. Lidé respektují kvalitu a řemeslo toho objektu. Podobně je to u mě, nejraději pracuji právě s udržitelnými, trvalými materiály, které krásně stárnou, jako jsou kov nebo dřevo. Vyhýbám se trendům a extravaganci, která nevychází z materiálu a je prvoplánová.
V tom případě by mě zajímalo, co je podle vás to nejkrásnější, co jste kdy viděl?
Och, krásných věcí je příliš mnoho! Já jsem z principu člověk-pozorovatel. Každý den se mě může něco dotknout. Jednou je to přírodnina, jindy architektura. Ve druhém ročníku architektury jsem byl například s rodiči v Egyptě, kde mě zaujal Agip Temple v Údolí králů. To je vám naprosto neuvěřitelně moderní stavba! Především pak způsob, jakým je vpita do krajiny. Dodnes nechápu, že něco tak fenomenálně současného vzniklo tak dávno.
Když mluvíme o cizích krajinách, mně se obzvlášť líbí vaše synergie s italským designem. Jak moc je vám tahle země blízká?
Jsem si jistý, že mám v sobě kus středomořské krve. Nejspíš po matce, která byla velmi temperamentní. Možná tato má část pochází až ze Španělska díky španělské invazi do Belgie. Každopádně tyhle kořeny mám hluboce zakódované ve své DNA. Když jsem dokončil studia architektury a začal pracovat v Itálii, okamžitě jsem pocítil, že je to moje místo. Zamiloval jsem se do italské kultury módy, umění, architektury, designu. Nedám na ni dopustit! Bylo to tak rychlé zamilování, že jsem se naučil italsky za tři měsíce. Říkám vám, někdy v minulosti jsem v Itálii musel žít, jinak to není možné!
Takže počátky byly dost intuitivní.
Začal jsem pracovat s Geri, pak s Aldem Cibicem a Ettorem Sottsassem. Jsem dítě postmodernismu, takže jsem kariéru nemohl odstartovat lépe než pracovat u zdroje, přímo u těchto ikonických designérů, kteří ho tvořili. Byla to doba legendárních uměleckých skupin jako Alchimie a Memphis, ale i silného respektu k hodnotám. Nabral jsem všechnu tuhle energii dědictví italské kultury a po malých krůčcích jsem začal formovat svůj vlastní jazyk. Společnosti mě začaly oslovovat, abych jim navrhl obchod – třeba Sportmax nebo Achanté –, a to jsou pak vztahy na celý život. Aktuálně spolu budujeme třeba rezidenční projekt v Miláně a právě dokončujeme hlavní ústředí Loro Piana. Mohla to být postmoderna, mohlo to být avantgardní, ale v pozadí stál vždy náznak konzervativismu nebo klasicismu. To bylo to, co mě velmi oslovovalo, miloval jsem to období. Lidé mi říkají, že musím být napůl Ital, jinak to není možné. Můj otec je naopak ze severu Belgie, takže jsem takový vyvážený mix obojího. Zatímco uvnitř jsem Ital, v architektuře jsem spíše umírněnější evropský modernista.
Pravda, často vaše realizace působí až radikálně minimalisticky.
A přitom má práce vůbec není minimalistická! Mé domy v Antverpách a v Portugalsku jsou velmi vrstevnaté. Je v nich tolik materiálů a objektů, že o minimalismu nemůže být řeč. Samozřejmě jsou zorganizované způsobem, který může na někoho působit až strojeně minimalisticky, ale ve skutečnosti takové opravdu nejsou. Jsou to velmi oduševnělá a hřejivá místa zakořeněná v přírodě, která je pro mě ohromně důležitá.
