S Vladimírem 518 jsem se sešla na terase IQOS Lounge, kde se po celou dobu karlovarského festivalu odehrávají odpolední talk show s Liborem Boučkem a zajímavými osobnostmi.
Nelze tě označit jenom za hudebníka. Vyšla ti kniha, máš přednášky o architektuře. Jak by ses popsal ty sám?
Jako svobodný člověk. Už jsem to přestal definovat, protože jsem absolutně ztratil pojem. Vnímám se jako cestovatel, jako člověk, který přestal dbát na společenskou škatulku, aby si ho lidi byli schopní někam zařadit. Úplně mi to začalo být jedno, a tím se touto cestou všem omlouvám, že nesplňuju nějakou normu.
Zaujala mě tvoje přednáška o české architektuře. Proč je zaměřená na období 1958 - 1989? Někomu může připadat “šedá”...
Ona je naopak tvarově strašně barevná a experimentální, je futuristická, zasněná a odvážná, což se mi na ní hrozně líbí. To je jeden aspekt. A druhý aspekt je to, že je ohrožená. Takže já jsem se vlastně z takovýho oťukávání, hlubšího a hlubšího zájmu postupně dostal do pozice člověka, který se snaží změnit veřejné mínění. Je to taková ochranářská, osvětová práce. Jinak bych neměl potřebu s architekturou veřejně vystupovat. Pro mě je to velkej fetiš, inspirace a veřejné vystoupení je většinou spojené s tím, abych motivoval lidi k tomu, aby změnili názor.
Co říkáš na současnou českou architekturu?
Mě stoprocetně zajímá veškerá architektura, stejně tak, jako mě zajímá veškerá hudba a umění. Takže to vysekávání imaginárních bloků z toho, je vlastně další zbytečný omezení. Ale samozřejmě mě zajímá i současná architektura. Mám k ní svůj názor, ale nepotřebuju ho veřejně akcentovat, protože to není mým úkolem. Názory si ale uvnitř sebe určitě k současné české architektuře vytvářím.
V dubnu ti vyšla knížka Mambo? Poa! Zanzibar. Proč zrovna Zanzibar?
Protože jsem dostal impuls od svého kamaráda, a ten impuls byl tak zajímavej, že jsem to prostě zkusil a začal jsem na ostrovy jezdit, a to místo mě naprosto uhranulo. Dá se říct, že mi to úplně změnilo život. Ta pointa celý příběhu je, že když člověk nastuduje takhle odlišný místo, jakýkoliv, tak mu to absolutně změní pohled na to, kde žije on. Takže to byla objevná cesta nejenom na Zanzibar, ale také o naší středoevropské kultuře.
Chystáš něco podobného?
Já se teď primárně věnuji velkýmu projektu o architektuře, protože po těch zmíněných dvaceti letech chci celou tendenci v tom výkumu shrnout do velké knihy, celovečerního dokumentu a do výstavy, takže to je teď můj primární cíl na další dva roky.
Potkáváme se na filmovém festivalu v Karlových Varech. Už jsi viděl nějaký film?
Už nepředstírám, že chodím na filmy, protože těžiště zájmu se přesunulo k tomu, že tady dělám Kaiser 54. Definitivně se mi to otočilo, takže nejsem filmový konzument festivalu, byť mám obsesivní závislost na filmech. Já se každý den podívám na jeden film, takže já mnoho těch filmů vidím před, nebo po změnách nebo kdykoliv jindy, ale tady to prostě nestíhám.
Říkáš, že filmy miluješ. Doporučíš nám nějaký snímek, který není příliš známý, ale rozhodně stojí za to?
Těch je strašně moc. Každopádně mám dva tipy, u kterých vím, že je 99 % lidí nevidělo. Jsou to skrytý diamanty. Jeden z nich je THX 1138, což je debutový film George Lucase, u kterého si člověk uvědomí, že to byl vlastně nejdříve obrovský umělec, než se z něho stal mainstreamový umělec. Mám ho rád, ale původně to byl hluboký umělec, takže proto je fajn film viděl. A o druhý skrytý diamant, který je totálně neznámý a říká se o něm, že je důkazem toho, že i neuvěřitelně zajímavý film jde natočit s minimálním rozpočtem, je Muž z planety Země. Je to film, který se odehrává v jedné místnosti a povídá si tam asi osm lidí. Po hodině a půl bych si dal klidně další dvě hodiny. Je to naprosto neuvěřitelný a já ten film zbožňuju za to, jaký je.
