Nejprve dostanu pozvánku: kosmetický koncern Coty mě zve na večeři s Davidem Beckhamem. Kdysi v příštích dnech, kdesi v jižní Francii. Je tu ale podmínka. Nesmím nikomu říct, kam přesně jedu. Bezpečnostní opatření. Slíbím to s klidem. Když něco sama nevíte, těžko o tom můžete někomu vyprávět. Ironické vtipy však trousím po redakci o sto šest.
Na letišti v Nice mi ten úsměv však přece jen začne trochu mrznout. Od plotu přistávací plochy na nás míří obrovská děla fotoaparátů. Paparazzi. Letíme vnitrostátní linkou z Paříže, linkou, na které se prý celebrita nejlépe schová, takže mají paparazzi pohotovost. Nejsem celebrita, ale přesto je mi nepříjemně. Nasadím si brýle a zrychlím krok. Ve vteřině za mnou cvaká staccato spouští. Tak, holky, která z vás o mé cestě do Francie informovala ty lotry ze Sun?
Když naše auto začne v serpentýnách nad mořem sledovat vrtulník s otevřenými dveřmi a zavěšencem na schůdkách, zmrzne mi úsměv na rtech úplně. Slečna z týmu krásného Davida mě nutí podepsat další prohlášení. Žádné fotky. Žádné neschválené otázky. Žádné doteky. Žádné informace o místě a lidech, které v nejbližších hodinách potkám. Jinak mě budou soudit podle britského práva. Ano, drahá, mohu vám slíbit, že pro tentokrát nebudu krásného Davida osahávat ani se ptát na jeho sexuální život. Dokonce mu ani nepoložím otázku, kterou pro setkání s ním doporučuje bulvární britský časopis OK!
V rubrice ,Jak začít small talk s celebritou‘ je pod jeho jménem následující doporučení. Řekněte: „Těší mě, že vás, poznávám, Davide. Jsem sestřenice Rebeccy Loos z matčiny strany. Těší vás, že mě poznáváte?“
Přísahám, nebudu se Davida ptát na jeden z jeho manželských poklesků, aféru s osobní asistentkou Rebeccou, přestože mi otázka ,těší vás, že mě poznáváte?‘ přišla fakt vtipná. Prostě ji spolknu.
Nevěra je zapomenuta, cítím s tebou, Victorie. Mám pochopení pro vaše tříměsíční miminko, kterým se pokoušíte manželskou krizi zažehnat. Takhle to v životě prostě chodí. Ale na to, že bych smlčela navždy a o všem, na to zapomeňte.
Osobní strážci u vchodu do pronajaté vily mají obrovské vyboulené kapsy. Asi v nich mají obrovské bonbony. Asi budou extra strong. Osobních asistentů, bodyguardů a PR manažerů je tu tolik, že se mi po chvíli začnou míhat před očima. Nad hlavou nám opět přelétnou dva vrtulníky. Začínám chápat, co je to nejsledovanější pár světa. Dozvídáme se, že ve vile je nejen David, ale že přijela i Victorie. Máme přesné instrukce, kam si ve které chvíli stoupnout a kam se posadit. Kdy mluvit, co říkat, kdy mlčet. Nepochybuji o tom, že ti dva je mají taky. Diplomatický protokol je proti tomu, co tady dnes večer předvádíme, nevázaná hippie zábava. Krok sem, dva kroky tam. Ne, na toaletu teď nesmíte. Za chvilku.
Na vlastní oči jsem viděla Brada Pitta, Johna Malkoviche i Seana Conneryho. Ne že by ti chlapci neměli něco do sebe, ale aby se mi chvilku vůbec nedařilo promluvit…?
David Beckham je charismatický chlap. Zkuste si představit anděla se sex-appealem. Nejde vám to? Chápu. Takže vy teď musíte pochopit, že vám nedokážu popsat, jak David Beckham ve skutečnosti vypadá. Je to něco, co vám na chvíli vezme dech. Chodící Úspěch. A k tomu všemu má v očích skoro dětské ohníčky. Naivní, žádostivé. Pokud by se ho nějaký neomalenec ve vaší přítomnosti dovolil zeptat na Rebeccu, osobně mu dáte pěstí. Victorie vypadá dokonale, pěstěně, upracovaně a velmi, velmi unaveně. V očích má odhodlání a smutek. Většina lidí z Davidova týmu se obrací na ni. Všichni, kdo pracovali na vůni, ji objímají, třesou rukou a děkují. Upřímně. Během večeře párkrát zachytím Davidův pohled. Zdá se mi, že v něm má touhu vypadnout z téhle nádherné vily a vší silou kopnout do míče někde na předměstí Londýna. Šeptem se ptám svého amerického kolegy, jestli má stejný dojem jako já. Má.
„Kdyby ale tehdy nepotkal Victorii, nic jiného by mu dneska ani nezbylo,“ odpoví mi lakonicky.
Možná jsem se dnes v noci na jihu Francie setkala s princem moderní doby. Možná jsem se ale setkala jen s dokonalým výtvorem jedné moderní Popelky.
Jen o kosmetice
O vlastní vůni přemýšlí David Beckham už deset let. Ten správný čas prý přišel až nyní.
Jak se o sebe staráte?
Pravidelně. Mám rád manikúru a pedikúru. Péče o nohy mi zabere dost času, ale asi chápete, že když vás někdo každý den okopává, nejsou vaše nohy zrovna výstavní kousky. Jinak používám krémy, hlavně na noc ty proti vráskám. Nehnu se bez balzámu na rty. Kvůli fotbalu jsem totiž pořád venku, na větru.
Jaký máte pocit, když používáte nějakou vůni?
Vůně je úžasná věc, protože vám dokáže připomenout lidi a události, které jsou dávno pryč. To je taky důvod, proč jsem chtěl mít svou vlastní vůni, i když dneska už je dost těžké vymyslet něco nového a překvapivého. Chtěl jsem, aby byla nadčasová, aby ji mohl používat čtrnáctiletý kluk i padesátiletý chlap a oba ji považovali za svou.
Proč se vaše vůně jmenuje Instinct?
Najít jméno byla jedna z nejtěžších věcí. Nebudu tvrdit, že jsem na to přišel sám, firma Coty mi dala asi pět nebo šest návrhů a já jsem vybral ten, o němž jsem si myslel, že něco vypovídá o mém přístupu k životu.
Jaké to je, když nějaký produkt nese vaše jméno?
Pro mě je teď dost těžké dát něčemu své jméno. Hodně lidí má za to, že už to trochu přeháním. Myslete si, co chcete, ale já fakt neposkytuji svoje jméno každému, kdo přijde s velkým šekem. To mě fakt už dneska nezajímá. O to víc se mi ale líbí lidé a firmy, kteří umějí přijít s velkým nápadem. A tihle to uměli.
Na letišti v Nice mi ten úsměv však přece jen začne trochu mrznout. Od plotu přistávací plochy na nás míří obrovská děla fotoaparátů. Paparazzi. Letíme vnitrostátní linkou z Paříže, linkou, na které se prý celebrita nejlépe schová, takže mají paparazzi pohotovost. Nejsem celebrita, ale přesto je mi nepříjemně. Nasadím si brýle a zrychlím krok. Ve vteřině za mnou cvaká staccato spouští. Tak, holky, která z vás o mé cestě do Francie informovala ty lotry ze Sun?
Když naše auto začne v serpentýnách nad mořem sledovat vrtulník s otevřenými dveřmi a zavěšencem na schůdkách, zmrzne mi úsměv na rtech úplně. Slečna z týmu krásného Davida mě nutí podepsat další prohlášení. Žádné fotky. Žádné neschválené otázky. Žádné doteky. Žádné informace o místě a lidech, které v nejbližších hodinách potkám. Jinak mě budou soudit podle britského práva. Ano, drahá, mohu vám slíbit, že pro tentokrát nebudu krásného Davida osahávat ani se ptát na jeho sexuální život. Dokonce mu ani nepoložím otázku, kterou pro setkání s ním doporučuje bulvární britský časopis OK!
V rubrice ,Jak začít small talk s celebritou‘ je pod jeho jménem následující doporučení. Řekněte: „Těší mě, že vás, poznávám, Davide. Jsem sestřenice Rebeccy Loos z matčiny strany. Těší vás, že mě poznáváte?“
Přísahám, nebudu se Davida ptát na jeden z jeho manželských poklesků, aféru s osobní asistentkou Rebeccou, přestože mi otázka ,těší vás, že mě poznáváte?‘ přišla fakt vtipná. Prostě ji spolknu.
Nevěra je zapomenuta, cítím s tebou, Victorie. Mám pochopení pro vaše tříměsíční miminko, kterým se pokoušíte manželskou krizi zažehnat. Takhle to v životě prostě chodí. Ale na to, že bych smlčela navždy a o všem, na to zapomeňte.
Osobní strážci u vchodu do pronajaté vily mají obrovské vyboulené kapsy. Asi v nich mají obrovské bonbony. Asi budou extra strong. Osobních asistentů, bodyguardů a PR manažerů je tu tolik, že se mi po chvíli začnou míhat před očima. Nad hlavou nám opět přelétnou dva vrtulníky. Začínám chápat, co je to nejsledovanější pár světa. Dozvídáme se, že ve vile je nejen David, ale že přijela i Victorie. Máme přesné instrukce, kam si ve které chvíli stoupnout a kam se posadit. Kdy mluvit, co říkat, kdy mlčet. Nepochybuji o tom, že ti dva je mají taky. Diplomatický protokol je proti tomu, co tady dnes večer předvádíme, nevázaná hippie zábava. Krok sem, dva kroky tam. Ne, na toaletu teď nesmíte. Za chvilku.
Na vlastní oči jsem viděla Brada Pitta, Johna Malkoviche i Seana Conneryho. Ne že by ti chlapci neměli něco do sebe, ale aby se mi chvilku vůbec nedařilo promluvit…?
David Beckham je charismatický chlap. Zkuste si představit anděla se sex-appealem. Nejde vám to? Chápu. Takže vy teď musíte pochopit, že vám nedokážu popsat, jak David Beckham ve skutečnosti vypadá. Je to něco, co vám na chvíli vezme dech. Chodící Úspěch. A k tomu všemu má v očích skoro dětské ohníčky. Naivní, žádostivé. Pokud by se ho nějaký neomalenec ve vaší přítomnosti dovolil zeptat na Rebeccu, osobně mu dáte pěstí. Victorie vypadá dokonale, pěstěně, upracovaně a velmi, velmi unaveně. V očích má odhodlání a smutek. Většina lidí z Davidova týmu se obrací na ni. Všichni, kdo pracovali na vůni, ji objímají, třesou rukou a děkují. Upřímně. Během večeře párkrát zachytím Davidův pohled. Zdá se mi, že v něm má touhu vypadnout z téhle nádherné vily a vší silou kopnout do míče někde na předměstí Londýna. Šeptem se ptám svého amerického kolegy, jestli má stejný dojem jako já. Má.
„Kdyby ale tehdy nepotkal Victorii, nic jiného by mu dneska ani nezbylo,“ odpoví mi lakonicky.
Možná jsem se dnes v noci na jihu Francie setkala s princem moderní doby. Možná jsem se ale setkala jen s dokonalým výtvorem jedné moderní Popelky.
Jen o kosmetice
O vlastní vůni přemýšlí David Beckham už deset let. Ten správný čas prý přišel až nyní.
Jak se o sebe staráte?
Pravidelně. Mám rád manikúru a pedikúru. Péče o nohy mi zabere dost času, ale asi chápete, že když vás někdo každý den okopává, nejsou vaše nohy zrovna výstavní kousky. Jinak používám krémy, hlavně na noc ty proti vráskám. Nehnu se bez balzámu na rty. Kvůli fotbalu jsem totiž pořád venku, na větru.
Jaký máte pocit, když používáte nějakou vůni?
Vůně je úžasná věc, protože vám dokáže připomenout lidi a události, které jsou dávno pryč. To je taky důvod, proč jsem chtěl mít svou vlastní vůni, i když dneska už je dost těžké vymyslet něco nového a překvapivého. Chtěl jsem, aby byla nadčasová, aby ji mohl používat čtrnáctiletý kluk i padesátiletý chlap a oba ji považovali za svou.
Proč se vaše vůně jmenuje Instinct?
Najít jméno byla jedna z nejtěžších věcí. Nebudu tvrdit, že jsem na to přišel sám, firma Coty mi dala asi pět nebo šest návrhů a já jsem vybral ten, o němž jsem si myslel, že něco vypovídá o mém přístupu k životu.
Jaké to je, když nějaký produkt nese vaše jméno?
Pro mě je teď dost těžké dát něčemu své jméno. Hodně lidí má za to, že už to trochu přeháním. Myslete si, co chcete, ale já fakt neposkytuji svoje jméno každému, kdo přijde s velkým šekem. To mě fakt už dneska nezajímá. O to víc se mi ale líbí lidé a firmy, kteří umějí přijít s velkým nápadem. A tihle to uměli.
