Ne že by to zrovna u něj hrálo nějakou roli, ale přesto: ,Poslednímu skautovi‘ je padesát! Narodil se pro pozdějšího filmového drsňáka velmi stylově – deset let po válce na americké základně v západním Německu jako ,produkt‘ lásky místní krásky Marlene a zámořského vojáka Davida. V dětství prý koktal, což pro filmovou kariéru není žádná překážka – hvězda akčních filmů přece mluvit nemusí. Bruce však svou hvězdnou kariéru nezačal na kulturistických soutěžích, ale ve skvělém, chytrém, komediálním detektivním seriálu Moonlighting poté, co prošel nezbytnou přípravkou – byl automechanikem, pumpařem, hrál na foukací harmoniku v jazzové kapele. Při konkursu na Moonlighting pak porazil tři tisíce soupeřů – prý proto, že to mezi ním a ženskou hvězdou seriálu Cybill Shepherd hodně jiskřilo. V detektivu Davidu Addisonovi našel sám sebe a záhy získal obrovskou popularitu. Představoval přesně ten typ, který ženy milují – nesnesitelně egoistický, lehkovážný a nezodpovědný, ale TAK okouzlující a sexy. Pro scény, v nichž se soukromé očko objevuje v uváleném obleku a s třídenním strništěm, ho prý nemuseli ani maskovat. Podle pověstí žil tak divoce, že ho vyhodili i z několika šoubyznysových večírků, a to už je co říct. Paradoxně do těch bouřlivých dob spadá jeho svatba s tehdy neznámou, ale půvabnou zelenookou brunetou Demi Moore. Strávil s ní následujících jedenáct let. „Uhranula mě,“ popsal setkání s Demi později. Zplodili spolu tři dcery a propadli hvězdné úchylce dávat dětem divná jména – Rummer, Scout LaRue a Tallulah Belle. Jejich manželství bylo dlouho hollywoodsky ideální a oba si dokázali udržet úroveň i po rozvodu. V klidu se dohodli na výchově dětí a dodnes mají dobré vztahy. Demi se dokonce nechala slyšet, že jedním z jejích hlavních požadavků na potenciálního partnera je, aby dobře vycházel s jejím bývalým mužem.
Dva roky po svatbě vybuchla bomba. Na plátně explodovala v mrakodrapu v L. A. obsazeném teroristy, v reálném světě se díky Smrtonosné pasti zrodila nová hvězda a nový typ akčního hrdiny. Jeho podstatu vystihla Willisova pozdější, rovněž kultovní, postava Joe Hallenbeck v Posledním skautovi: „Tohle jsou devadesátý léta. Nemůžeš jen tak přijít a někoho praštit. Předtím musíš říct něco cool.“ Policajt John ve Smrtonosné pasti má sice bosá chodidla zkrvavená od střepů, plné ruce práce s ,bad guys‘, ale pořád stíhá vypadat ukrutně sexy a trousit suché průpovídky. Jako třeba když se zklamaně zahledí na boty chlápka, kterého právě poslal na onen svět: „Na světě je sto milionů teroristů a já musím zabít zrovna toho s menšíma nohama, než má moje mladší sestra.“ Bruce Willis zůstal svému prototypu věrný – málokdo umí oznámit padouchovi, že mu za minutu ustřelí hlavu, sušším tónem, okořeněným spodními proudy sebeironie. Málokdo si zároveň umí ze svých hrdinů zachraňujících svět tak utahovat. V komerčních hitech si zajistil téměř neotřesitelné postavení a získal svobodu dělat si prakticky, co chce. Agenti se museli chytat za hlavu, když si vybíral role ve filmech neznámých nebo komerčně neúspěšných režisérů. Za první Smrtonosnou past dostal pět milionů, za Hartovu válku dvaadvacet, pro Quentina Tarantina ale zahrál boxera Butche za 800 tisíc... Projevil navíc vzácnou intuici na režiséry – u zmiňovaného Tarantina, M. Nighta Shyamalana v Šestém smyslu nebo totálně nehollywoodského Terryho Gilliama ve Dvanácti opicích. A když už mluvíme o penězích, Šestý smysl mu prý vynesl rovných sto milionů dolarů. Z filmu se stal obrovský hit, a to je pak dobré mít procenta z tržby... „Byl jsem tak rád, že nemusím běžet po ulici a střílet po někom,“ prohlásil Willis po natáčení. „Měl jsem už toho zachraňování kohokoli a čehokoli plné zuby.“ Nesnesitelně sympatický je i tím, že nemá rád dřinu v posilovně, přestože díky ní má figuru, po které jedna půlka planety šílí a druhá mu ji závidí. „Nesnáším posilování. Posiluju jen kvůli filmům. Jak skončím s filmem, nic nedělám,“ říká s typickým sebeironickým úsměškem. „Četl jsem si scénář a tam bylo pořád ,má na sobě tričko, má na sobě tričko‘, a pak to přišlo: ,nemá na sobě tričko‘. A sakra, řekl jsem si,“ vypráví o svém posledním filmu, thrilleru Rukojmí. „Takže jsem musel nakopat svůj padesátiletej zadek a jít do posilovny, abych k něčemu vypadal.“ Bruci, my ten tvůj padesátiletej zadek stejně milujeme.
Dva roky po svatbě vybuchla bomba. Na plátně explodovala v mrakodrapu v L. A. obsazeném teroristy, v reálném světě se díky Smrtonosné pasti zrodila nová hvězda a nový typ akčního hrdiny. Jeho podstatu vystihla Willisova pozdější, rovněž kultovní, postava Joe Hallenbeck v Posledním skautovi: „Tohle jsou devadesátý léta. Nemůžeš jen tak přijít a někoho praštit. Předtím musíš říct něco cool.“ Policajt John ve Smrtonosné pasti má sice bosá chodidla zkrvavená od střepů, plné ruce práce s ,bad guys‘, ale pořád stíhá vypadat ukrutně sexy a trousit suché průpovídky. Jako třeba když se zklamaně zahledí na boty chlápka, kterého právě poslal na onen svět: „Na světě je sto milionů teroristů a já musím zabít zrovna toho s menšíma nohama, než má moje mladší sestra.“ Bruce Willis zůstal svému prototypu věrný – málokdo umí oznámit padouchovi, že mu za minutu ustřelí hlavu, sušším tónem, okořeněným spodními proudy sebeironie. Málokdo si zároveň umí ze svých hrdinů zachraňujících svět tak utahovat. V komerčních hitech si zajistil téměř neotřesitelné postavení a získal svobodu dělat si prakticky, co chce. Agenti se museli chytat za hlavu, když si vybíral role ve filmech neznámých nebo komerčně neúspěšných režisérů. Za první Smrtonosnou past dostal pět milionů, za Hartovu válku dvaadvacet, pro Quentina Tarantina ale zahrál boxera Butche za 800 tisíc... Projevil navíc vzácnou intuici na režiséry – u zmiňovaného Tarantina, M. Nighta Shyamalana v Šestém smyslu nebo totálně nehollywoodského Terryho Gilliama ve Dvanácti opicích. A když už mluvíme o penězích, Šestý smysl mu prý vynesl rovných sto milionů dolarů. Z filmu se stal obrovský hit, a to je pak dobré mít procenta z tržby... „Byl jsem tak rád, že nemusím běžet po ulici a střílet po někom,“ prohlásil Willis po natáčení. „Měl jsem už toho zachraňování kohokoli a čehokoli plné zuby.“ Nesnesitelně sympatický je i tím, že nemá rád dřinu v posilovně, přestože díky ní má figuru, po které jedna půlka planety šílí a druhá mu ji závidí. „Nesnáším posilování. Posiluju jen kvůli filmům. Jak skončím s filmem, nic nedělám,“ říká s typickým sebeironickým úsměškem. „Četl jsem si scénář a tam bylo pořád ,má na sobě tričko, má na sobě tričko‘, a pak to přišlo: ,nemá na sobě tričko‘. A sakra, řekl jsem si,“ vypráví o svém posledním filmu, thrilleru Rukojmí. „Takže jsem musel nakopat svůj padesátiletej zadek a jít do posilovny, abych k něčemu vypadal.“ Bruci, my ten tvůj padesátiletej zadek stejně milujeme.
