Elle: Zdá se, že teď celá zoo žije novým přírůstkem – gorilím mládětem Moja.
Fejk: Ona je to spíš mediální záležitost, i když je to jedno z nejvzácnějších mláďat, které tu máme. My samozřejmě poskytujeme stejnou péči každému mláděti, ale i tak: je to první gorila narozená v Čechách.
Elle: Je to tedy velká událost?
Fejk: Obrovská. To se u nás ještě nikdy nikomu nepodařilo.
Elle: Proč?
Fejk: Prostě to nešlo. Ono je to taky o tom, že musíte mít kvalitní pavilon, a gorily se tam musí cítit dobře. Kromě toho musíte mít dobrou chovnou skupinu.
Elle: Jak se to pozná?
Fejk: Pozorováním a zkoušením. My jsme taky neměli ze začátku štěstí. Byl tady starý příšerný pavilon, který jsme zbourali a postavili nový. Dali jsme tam pět goril a rok trvalo, než se ta skupina sžila. Byl tam totiž třicetiletý, starý samec a šestiletý sameček. Ten mladý pocházel od nějakého šejka z Kataru. Neuměl se ale vůbec chovat ve skupině – myslel si, že je člověk. A tak ho ten starý strašně mlátil. Během roku se to ale sladilo – a přišla povodeň. Ten sameček uhynul a gorily se stěhovaly do zoo ve Dvoře Králové. Pavilon jsme opravili a znovu otevřeli, ale vrátily se jen dvě samice. Získali jsme mladého samečka.
Elle: A jedna z těch goril pak otěhotněla, jenže u druhé se to nezdařilo. Prý ztracené antikoncepční tělísko…
Fejk: To je pravda. Jde vlastně o sestry. Obě přišly z Austrálie a obě jsou v nejlepším reprodukčním věku. Před asi sedmi lety dostaly běžný lidský antikoncepční implantát pod kůži, protože žily se svým otcem a nesměly s ním zabřeznout. Když jsme ty samice přijali, u obou jsme ten implantát hledali. Našel se jen u jedné. Vyndali jsme ho a gorila otěhotněla. U té druhé samice jsme ho dodnes nenašli, a tak se nám nedaří ji zabřeznout.
Elle: A jak víte, že chce být matka?
Fejk: Víte, ony to nemají jako ženy, které mateřství odkládají kvůli kariéře. Na ně prostě přijde reprodukční věk, působí hormony a všechno je, jak má být.
Elle: A jak tedy ten rodičovský problém budete dál řešit?
Fejk: No, my to tělísko už nenajdeme. Vyzkoušeli jsme všechno: ultrazvuk, rentgen, a dokonce jsme tu gorilu uspali a hledali tělísko pohmatem. Víme, kde by mělo být, ale všechno zatím bylo marné. To tělísko může putovat pod kůží nebo mohlo být špatně implantované pod sval a zarostlo. Takže teď už jen počkáme, až účinky toho tělíska odezní. Vlastně už odeznívají.
Elle: Bývá naopak průšvih, když nějaké zvíře otěhotní neplánovaně? Aspoň u lidí to tak někdy je.
Fejk: My se snažíme, abychom do možnosti nechat volně plynout reprodukční proces zvířat nezasahovali. Tady si každé zvíře může zabřeznout, kdy chce – pokud to není z nějakého důvodu nevhodné. Pochopitelně může dojít k nějakému neplánovanému početí. Nám se tu ale rodí 500 mláďat ročně, což vychází skoro na dvě mláďata denně, takže jsme vlastně fabrikou na výrobu mláďat.
Elle: Jak se to rodičovství vůbec plánuje a domlouvá?
Fejk: To je velmi sofistikovaný proces. Zahrady jsou organizované v evropské asociaci a každá zahrada ví o třech stovkách ostatních, co mají za zvířata. Na každý ohrožený druh existuje komise s koordinátorem a mezi zahradami se každý měsíc posílají poptávkové a nabídkové listy.
Elle: Takže vy jste vlastně takový zvířecí dohazovač?
Fejk: Ano, přesně tak. To je taková velká zvířecí seznamka. Je to vlastně docela věda.
Elle: Hrají nějakou roli sympatie mezi zvířaty?
Fejk: Velmi často se stává, že zvířata komisi překříží plány. Nepáří se, ale perou, a jsou i taková, která se zabijí.
Elle: Vážně? I to se vám už stalo?
Fejk: Stává se to. Riziko je třeba u kočkovitých šelem. Můžou k sobě často jen v období páření, protože v přírodě žijí samotářsky. Takže se znají třeba jen přes mříž. To je pak docela napínavé.
Elle: Existuje mezi zvířaty věrnost?
Fejk: Samozřejmě – a jaká! Je to druh od druhu, ale jsou zvířata, která jinak žít ani neumějí a párují se na celý život. Dokonce když jim umře partner, zakrátko po něm zemřou také.
Elle: Kdo je naopak takový největší prostopášník?
Fejk: Promiskuita je většinou všude tam, kde funguje život v hierarchii. Třeba u opic. Výše postavení samci si užívají, ale musí si to tvrdě vybojovat. Když zestárnou, zase to rychle skončí. Tak je to třeba i u lachtanů.
Elle: Je mezi lidmi a zvířaty podobnost?
Fejk: Obrovská, i když záleží na tom, jak to člověk cítí. Třeba gorily jsou asi nejsugestivnější zvířata. A samozřejmě jsou nám v mnoha věcech podobné, když to trošku přitáhnete za vlasy.
Elle: Takže poznáte, kdo je semetrika, kdo je proutník a kdo je pod pantoflem?
Fejk: To poznáte i mezi želvami. Když jste s těmi zvířaty dlouho, znáte je osobně a ony znají vás, dokážete rozeznávat rozdíly v chování druhů i jedinců. Poznáte nejen povahy, ale dokonce i nálady. Tím disponují všechny živé bytosti, pokud nejde zrovna o brouka.
Fejk: Ona je to spíš mediální záležitost, i když je to jedno z nejvzácnějších mláďat, které tu máme. My samozřejmě poskytujeme stejnou péči každému mláděti, ale i tak: je to první gorila narozená v Čechách.
Elle: Je to tedy velká událost?
Fejk: Obrovská. To se u nás ještě nikdy nikomu nepodařilo.
Elle: Proč?
Fejk: Prostě to nešlo. Ono je to taky o tom, že musíte mít kvalitní pavilon, a gorily se tam musí cítit dobře. Kromě toho musíte mít dobrou chovnou skupinu.
Elle: Jak se to pozná?
Fejk: Pozorováním a zkoušením. My jsme taky neměli ze začátku štěstí. Byl tady starý příšerný pavilon, který jsme zbourali a postavili nový. Dali jsme tam pět goril a rok trvalo, než se ta skupina sžila. Byl tam totiž třicetiletý, starý samec a šestiletý sameček. Ten mladý pocházel od nějakého šejka z Kataru. Neuměl se ale vůbec chovat ve skupině – myslel si, že je člověk. A tak ho ten starý strašně mlátil. Během roku se to ale sladilo – a přišla povodeň. Ten sameček uhynul a gorily se stěhovaly do zoo ve Dvoře Králové. Pavilon jsme opravili a znovu otevřeli, ale vrátily se jen dvě samice. Získali jsme mladého samečka.
Elle: A jedna z těch goril pak otěhotněla, jenže u druhé se to nezdařilo. Prý ztracené antikoncepční tělísko…
Fejk: To je pravda. Jde vlastně o sestry. Obě přišly z Austrálie a obě jsou v nejlepším reprodukčním věku. Před asi sedmi lety dostaly běžný lidský antikoncepční implantát pod kůži, protože žily se svým otcem a nesměly s ním zabřeznout. Když jsme ty samice přijali, u obou jsme ten implantát hledali. Našel se jen u jedné. Vyndali jsme ho a gorila otěhotněla. U té druhé samice jsme ho dodnes nenašli, a tak se nám nedaří ji zabřeznout.
Elle: A jak víte, že chce být matka?
Fejk: Víte, ony to nemají jako ženy, které mateřství odkládají kvůli kariéře. Na ně prostě přijde reprodukční věk, působí hormony a všechno je, jak má být.
Elle: A jak tedy ten rodičovský problém budete dál řešit?
Fejk: No, my to tělísko už nenajdeme. Vyzkoušeli jsme všechno: ultrazvuk, rentgen, a dokonce jsme tu gorilu uspali a hledali tělísko pohmatem. Víme, kde by mělo být, ale všechno zatím bylo marné. To tělísko může putovat pod kůží nebo mohlo být špatně implantované pod sval a zarostlo. Takže teď už jen počkáme, až účinky toho tělíska odezní. Vlastně už odeznívají.
Elle: Bývá naopak průšvih, když nějaké zvíře otěhotní neplánovaně? Aspoň u lidí to tak někdy je.
Fejk: My se snažíme, abychom do možnosti nechat volně plynout reprodukční proces zvířat nezasahovali. Tady si každé zvíře může zabřeznout, kdy chce – pokud to není z nějakého důvodu nevhodné. Pochopitelně může dojít k nějakému neplánovanému početí. Nám se tu ale rodí 500 mláďat ročně, což vychází skoro na dvě mláďata denně, takže jsme vlastně fabrikou na výrobu mláďat.
Elle: Jak se to rodičovství vůbec plánuje a domlouvá?
Fejk: To je velmi sofistikovaný proces. Zahrady jsou organizované v evropské asociaci a každá zahrada ví o třech stovkách ostatních, co mají za zvířata. Na každý ohrožený druh existuje komise s koordinátorem a mezi zahradami se každý měsíc posílají poptávkové a nabídkové listy.
Elle: Takže vy jste vlastně takový zvířecí dohazovač?
Fejk: Ano, přesně tak. To je taková velká zvířecí seznamka. Je to vlastně docela věda.
Elle: Hrají nějakou roli sympatie mezi zvířaty?
Fejk: Velmi často se stává, že zvířata komisi překříží plány. Nepáří se, ale perou, a jsou i taková, která se zabijí.
Elle: Vážně? I to se vám už stalo?
Fejk: Stává se to. Riziko je třeba u kočkovitých šelem. Můžou k sobě často jen v období páření, protože v přírodě žijí samotářsky. Takže se znají třeba jen přes mříž. To je pak docela napínavé.
Elle: Existuje mezi zvířaty věrnost?
Fejk: Samozřejmě – a jaká! Je to druh od druhu, ale jsou zvířata, která jinak žít ani neumějí a párují se na celý život. Dokonce když jim umře partner, zakrátko po něm zemřou také.
Elle: Kdo je naopak takový největší prostopášník?
Fejk: Promiskuita je většinou všude tam, kde funguje život v hierarchii. Třeba u opic. Výše postavení samci si užívají, ale musí si to tvrdě vybojovat. Když zestárnou, zase to rychle skončí. Tak je to třeba i u lachtanů.
Elle: Je mezi lidmi a zvířaty podobnost?
Fejk: Obrovská, i když záleží na tom, jak to člověk cítí. Třeba gorily jsou asi nejsugestivnější zvířata. A samozřejmě jsou nám v mnoha věcech podobné, když to trošku přitáhnete za vlasy.
Elle: Takže poznáte, kdo je semetrika, kdo je proutník a kdo je pod pantoflem?
Fejk: To poznáte i mezi želvami. Když jste s těmi zvířaty dlouho, znáte je osobně a ony znají vás, dokážete rozeznávat rozdíly v chování druhů i jedinců. Poznáte nejen povahy, ale dokonce i nálady. Tím disponují všechny živé bytosti, pokud nejde zrovna o brouka.
