Do Cannes vás pozvali zároveň s osmnácti mladými producenty, které členové European Film Promotion vybrali jako naděje současné evropské kinematografie. Vážíte si té pocty?
Vážím. Smyslem projektu Producers on the Move je dát nám prostor k setkání. Řekněme, že nás EFP považuje za nadějné. Všichni máme za sebou několik filmů, účast na zahraničním festivalu či jiný úspěch, takže nejsme úplní začátečníci. V Cannes se můžeme seznámit a případně dál spolupracovat. To považuji za nejdůležitější. Vím, že není možné financovat české filmy jen v České republice, je třeba hledat zdroje jinde. A Cannes je ideální místo.
Trochu jste zamluvila, že dostat se tímto způsobem do Cannes je úspěch. Jste třetí Čech, kterému se to podařilo.
Je to úspěch a hlavně skvělá příležitost.
Co je pro vás vlastně úspěch?
Neměřím ho cenami. Je to radost z práce. Z práce, která přináší radost mně a ostatním.
Váš úspěch se měří ovšem i počtem diváků, nominacemi...
Jistě, musíte chtít být první. Nejlepší! To jinak nejde. Pokud člověk chce točit filmy do kina, musí se snažit o maximum z maxima. Zní to jako fráze, ale musíte své práci věřit. Občas si vzpomenu na Františka Vláčila, s nímž můj táta, kameraman, natočil spoustu filmů. Někdy po roce 1990, to jsem byla zrovna dychtivou studentkou FAMU, jsem se Františka zeptala, co by chtěl natočit, kdyby nemusel přemýšlet o penězích. „Já už jsem skončil,“ řekl. Protestovala jsem, že je maratonec, který ještě nedoběhl do cíle. Shovívavě se na mě usmál: „Jenže mě baví běžet, jen když vím, že budu první!“ Byla bych moc ráda, kdybych jednou jako František dovedla říct dost. Abych dokázala odejít, až z práce přestanu mít radost a až už mě nic nebude tlačit k tomu, abych chtěla být první.
Neměla byste to v této profesi lehčí, kdybyste byla muž?
To neumím posoudit, protože jsem žena. Je ale pravda, že táta mě před filmařinou vždycky varoval. A já jsem si celý gympl myslela, že půjdu na medicínu. Jenže pak přišlo v biologii na pitvu morčat a bylo jasné, že to není profese pro mě. Když jsem se přihlásila na produkci, zrazovali mě i pánové z přijímací komise na FAMU. „To není práce pro ženu,“ tvrdili. Byla jsem dotčená, ale dnes chápu jejich obavy.
Proč?
Je to profese, která zabere hodně času. Na Želarech jsem pracovala sedm let, počítáno od okamžiku podepsání smlouvy na scénář až po to, kdy film přišel do kin. Samozřejmě, že v tom jsou etapy méně náročné a více náročné, ale de facto pracujete stále. A nevadí vám to. Je to práce, která funguje jako magnet: buď vás přitáhne a nepustí, anebo vás odpudí navždycky.
Znamená to, že jí dáváte 20 hodin denně?
Teď už ne. Myslím, že jsem našla mez, přes kterou nechci jít. Snažím se třeba nepracovat o víkendech. Občas se tomu nevyhnu, ale není to už pravidlem. A chráním si čas pro sebe. Jezdím na kole, lyžuju, začala jsem chodit do kursů lezení na umělé stěně. Horolezec ze mě nebude, ale když myslím jen na to, kam dám kterou končetinu, skvěle se odreaguju. Vypnu, nepřemýšlím o tom, co je třeba ještě udělat v práci.
A co doma? Je vám třicet, nadchází možná čas pro děti...
Neplánuju je, ale nedovedu si představit, že bych byla bez nich. Ale ještě je asi čas.
Jste úspěšná a hodně vytížená. Jak to snáší váš partner?
Snažíme se být tolerantní. Zaplaťpánbůh má jinou profesi. Kdyby byl filmař, určitě bych už ve dveřích začala: „A co si o tom myslíš?“ A nedala bych pokoj. Takhle každý sledujeme práci toho druhého jen zpovzdálí a jsme víc v klidu.
Jak to dlouho trvá, než se producent dostane do pozice, jakou zastáváte vy na Barrandově? Jestli tomu dobře rozumím, jste tam klíčovou osobou.
Když jsem šla na FAMU, neplánovala jsem nic, šlo to krok za krokem. Jen si pamatuju, že už ve třeťáku jsem měla hotové úlohy na celé studium a ve čtvrťáku mě profesoři nechali pracovat mimo školu. Měla jsem výhodu, že mi táta vysvětlil spoustu technických záležitostí, dost jsem toho odkoukala, když jsem za ním jezdila na natáčení. Pomáhá mi to dodnes – producent musí rozumět práci lidí na place. Když přišla nabídka z Barrandova, nešlo ji odmítnout. To studio pro mě byla srdeční záležitost, místo s velkou tradicí. Od roku 1995 jsem tam byla vedoucí výroby, pak výkonným producentem, od roku 1998 jsem producent.
Mezi svými kolegy v Cannes jste byla takřka nejmladší, ale natočila jste stejný počet filmů jako producenti o deset let starší. Čím to? Je v Čechách víc příležitostí nebo slabá konkurence?
Asi je to dobou, v které žijeme. Do roku 1990 byla kinematografie financovaná ze státního rozpočtu a vše fungovalo jinak. Na změnu systému pak doplatili producenti, kteří jsou dnes ve středním věku a měli by být nejsilnější. Nepřeorientovali se, nechce se jim hledat koprodukce, když se snaží komunikovat s cizinci, musí většinou přes tlumočníka... Zrovna při Želarech, když hlavní herecký představitel mluvil jen maďarsky, jsem si ověřila, jak je to těžké. Naše generace se domluví sama, má víc šancí.
Také ve světě, předpokládám. Nepomýšlíte na další kariéru v zahraničí?
Baví mě kombinovat týmy, na Želarech jsme pracovali třeba ještě se Slováky a Rakušany. Ale že bych se přestěhovala do Vídně nebo Paříže? Ani náhodou! Jsem svázaná s prostředím a lidmi. A hlavně si myslím, že nás v zahraničí nečekají. Evropa je postavena na bázi reciprocity: ty pomůžeš mně, já tobě. Jenže abychom my mohli nabídnout pomoc Rakušanům, když oni dvaceti procenty finančně zaštítili Želary, na to musí parlament už konečně schválit novely zákona, které zvýší dotace na kinematografii. Všichni v Evropě to už pochopili: film není jen byznys. Je to součást kultury.
A kam vlastně tedy vy sama chcete dojít?
Co tím myslíte?
Ptám se na cíl maratonu, o němž jste rozmlouvala s Františkem Vláčilem. Řekněme, že se ptám na vaše ambice....
Mám jedinou ambici. Točit lepší a lepší filmy.
A máte v kapse látku, kterou byste teď hned natočila, kdybyste měla peníze?
Mám. Ale neprozradím. Chápete, že?
Vážím. Smyslem projektu Producers on the Move je dát nám prostor k setkání. Řekněme, že nás EFP považuje za nadějné. Všichni máme za sebou několik filmů, účast na zahraničním festivalu či jiný úspěch, takže nejsme úplní začátečníci. V Cannes se můžeme seznámit a případně dál spolupracovat. To považuji za nejdůležitější. Vím, že není možné financovat české filmy jen v České republice, je třeba hledat zdroje jinde. A Cannes je ideální místo.
Trochu jste zamluvila, že dostat se tímto způsobem do Cannes je úspěch. Jste třetí Čech, kterému se to podařilo.
Je to úspěch a hlavně skvělá příležitost.
Co je pro vás vlastně úspěch?
Neměřím ho cenami. Je to radost z práce. Z práce, která přináší radost mně a ostatním.
Váš úspěch se měří ovšem i počtem diváků, nominacemi...
Jistě, musíte chtít být první. Nejlepší! To jinak nejde. Pokud člověk chce točit filmy do kina, musí se snažit o maximum z maxima. Zní to jako fráze, ale musíte své práci věřit. Občas si vzpomenu na Františka Vláčila, s nímž můj táta, kameraman, natočil spoustu filmů. Někdy po roce 1990, to jsem byla zrovna dychtivou studentkou FAMU, jsem se Františka zeptala, co by chtěl natočit, kdyby nemusel přemýšlet o penězích. „Já už jsem skončil,“ řekl. Protestovala jsem, že je maratonec, který ještě nedoběhl do cíle. Shovívavě se na mě usmál: „Jenže mě baví běžet, jen když vím, že budu první!“ Byla bych moc ráda, kdybych jednou jako František dovedla říct dost. Abych dokázala odejít, až z práce přestanu mít radost a až už mě nic nebude tlačit k tomu, abych chtěla být první.
Neměla byste to v této profesi lehčí, kdybyste byla muž?
To neumím posoudit, protože jsem žena. Je ale pravda, že táta mě před filmařinou vždycky varoval. A já jsem si celý gympl myslela, že půjdu na medicínu. Jenže pak přišlo v biologii na pitvu morčat a bylo jasné, že to není profese pro mě. Když jsem se přihlásila na produkci, zrazovali mě i pánové z přijímací komise na FAMU. „To není práce pro ženu,“ tvrdili. Byla jsem dotčená, ale dnes chápu jejich obavy.
Proč?
Je to profese, která zabere hodně času. Na Želarech jsem pracovala sedm let, počítáno od okamžiku podepsání smlouvy na scénář až po to, kdy film přišel do kin. Samozřejmě, že v tom jsou etapy méně náročné a více náročné, ale de facto pracujete stále. A nevadí vám to. Je to práce, která funguje jako magnet: buď vás přitáhne a nepustí, anebo vás odpudí navždycky.
Znamená to, že jí dáváte 20 hodin denně?
Teď už ne. Myslím, že jsem našla mez, přes kterou nechci jít. Snažím se třeba nepracovat o víkendech. Občas se tomu nevyhnu, ale není to už pravidlem. A chráním si čas pro sebe. Jezdím na kole, lyžuju, začala jsem chodit do kursů lezení na umělé stěně. Horolezec ze mě nebude, ale když myslím jen na to, kam dám kterou končetinu, skvěle se odreaguju. Vypnu, nepřemýšlím o tom, co je třeba ještě udělat v práci.
A co doma? Je vám třicet, nadchází možná čas pro děti...
Neplánuju je, ale nedovedu si představit, že bych byla bez nich. Ale ještě je asi čas.
Jste úspěšná a hodně vytížená. Jak to snáší váš partner?
Snažíme se být tolerantní. Zaplaťpánbůh má jinou profesi. Kdyby byl filmař, určitě bych už ve dveřích začala: „A co si o tom myslíš?“ A nedala bych pokoj. Takhle každý sledujeme práci toho druhého jen zpovzdálí a jsme víc v klidu.
Jak to dlouho trvá, než se producent dostane do pozice, jakou zastáváte vy na Barrandově? Jestli tomu dobře rozumím, jste tam klíčovou osobou.
Když jsem šla na FAMU, neplánovala jsem nic, šlo to krok za krokem. Jen si pamatuju, že už ve třeťáku jsem měla hotové úlohy na celé studium a ve čtvrťáku mě profesoři nechali pracovat mimo školu. Měla jsem výhodu, že mi táta vysvětlil spoustu technických záležitostí, dost jsem toho odkoukala, když jsem za ním jezdila na natáčení. Pomáhá mi to dodnes – producent musí rozumět práci lidí na place. Když přišla nabídka z Barrandova, nešlo ji odmítnout. To studio pro mě byla srdeční záležitost, místo s velkou tradicí. Od roku 1995 jsem tam byla vedoucí výroby, pak výkonným producentem, od roku 1998 jsem producent.
Mezi svými kolegy v Cannes jste byla takřka nejmladší, ale natočila jste stejný počet filmů jako producenti o deset let starší. Čím to? Je v Čechách víc příležitostí nebo slabá konkurence?
Asi je to dobou, v které žijeme. Do roku 1990 byla kinematografie financovaná ze státního rozpočtu a vše fungovalo jinak. Na změnu systému pak doplatili producenti, kteří jsou dnes ve středním věku a měli by být nejsilnější. Nepřeorientovali se, nechce se jim hledat koprodukce, když se snaží komunikovat s cizinci, musí většinou přes tlumočníka... Zrovna při Želarech, když hlavní herecký představitel mluvil jen maďarsky, jsem si ověřila, jak je to těžké. Naše generace se domluví sama, má víc šancí.
Také ve světě, předpokládám. Nepomýšlíte na další kariéru v zahraničí?
Baví mě kombinovat týmy, na Želarech jsme pracovali třeba ještě se Slováky a Rakušany. Ale že bych se přestěhovala do Vídně nebo Paříže? Ani náhodou! Jsem svázaná s prostředím a lidmi. A hlavně si myslím, že nás v zahraničí nečekají. Evropa je postavena na bázi reciprocity: ty pomůžeš mně, já tobě. Jenže abychom my mohli nabídnout pomoc Rakušanům, když oni dvaceti procenty finančně zaštítili Želary, na to musí parlament už konečně schválit novely zákona, které zvýší dotace na kinematografii. Všichni v Evropě to už pochopili: film není jen byznys. Je to součást kultury.
A kam vlastně tedy vy sama chcete dojít?
Co tím myslíte?
Ptám se na cíl maratonu, o němž jste rozmlouvala s Františkem Vláčilem. Řekněme, že se ptám na vaše ambice....
Mám jedinou ambici. Točit lepší a lepší filmy.
A máte v kapse látku, kterou byste teď hned natočila, kdybyste měla peníze?
Mám. Ale neprozradím. Chápete, že?
