Nedávno jste v jednom interview řekla, že se vám vyplácí držet si svou svobodu. Pojďte si povídat o svobodě. Ta je pro vás důležitá, ne?
Tak to tedy nevím. Prakticky to vůbec neřeším. Víte co, pojďme si povídat volně. Jen tak.
Ale na nezávislosti stavíte svůj život i muziku, ne?
Jestli něco dělám uvědoměle, tak pouze, že si vybírám. I když – můžu říct, že to dělám uvědoměle? Zase moc nepřemýšlím, prostě mě trkne, že do tohoto projektu jít mám a do toho nemám, tenhle koncert mám vzít a tenhle ne. A musím říct, že se ani nebojím, že by mohl nastat den, že by nikdo nezavolal. Nikdy jsem se takhle vlastně nebála. A kdyby to snad i nastalo! Zase by se našla cesta.
To jste se nebála ani tenkrát, když jste opouštěla Husu na provázku a rozhodla se věnovat jen muzice? To muselo být docela těžké se takhle střihnout.
Pro mě ne, byla jsem si jistá, že jdu správnou cestou. A to přestože nikdo, ani moji blízcí, mě v tom dvakrát nepodpořili. Už jsem byla velká na to, abych se začala učit na housle a ještě si myslela, že s tím prorazím. Všichni si ťukali na čelo a vyprávěli mi o třináctiletých géniích. Zbláznila se, říkali.
Opustila jste divadlo, které vás proslavilo. Vaše Eržika byla skoro kultovní rolí, mohla jste udělat velkou hereckou kariéru.
Tak jsem to vůbec nevnímala. Cítila jsem se tam utlačená. Ano, chcete-li, když jsem odtamtud odcházela, bylo to osvobození. V divadle jsem zažila spoustu úžasných momentů, pár silných představení, hodně mi dal i ten tvrdý dril, ale celkově jsem se necítila volně. Režiséry, kteří tam byli velmi autoritativní, nezajímaly moje názory a pocity. Byla jsem mladá, zraňovalo mne to. A v divadle vládla rivalita, žárlivost, systém protekcí. Prostě – herecké prostředí mi vlastně nikdy nesedělo, nebavil mne ani ten životní styl. Ulevilo se mi, když jsem odešla. Housle mi otevřely nový svět.
Na prvních koncertech jste s nimi působila jako zjevení.
Housle mi daly hravost. Ta je strašně důležitá, někdy skutečně osvobozující, dává vám prostor k tomu, abyste našla sama sebe. Je pravda, že to už jsem mohla zčásti poznat v divadle. Při některých představeních jsme si krásně hráli, improvizovali jsme. To byl dobrý impuls do budoucna. Pokud člověk dokáže být hravý třeba ještě v šedesáti, tak je to fajn.
Říkáte, že vaši nejbližší nad tou změnou ovšem dvakrát nejásali. Tatínek, bytostný muzikant, ale musel mít radost, ne?
Umřel v roce 1984, bylo mu třiapadesát, a stihl jen dva moje první koncerty. Byla to škoda, strašná. Určitě bychom si skvěle zahráli spolu. Ale já to mám tak, že mu hraju stále do ouška. To je silné pouto, často se mi o něm zdá. Mám ho vedle sebe.
A maminka?
Té musím poděkovat za mladistvý, zdravý kořínek. Občas vtipkuju: ta by se dala napojit na elektrárnu a mohla by jí dodávat energii. Maminka je obdivuhodná a úžasná. Celý život byla v pozici generála. Nutila nás do učení, do cvičení a my děti jsme ji kvůli tomu neměly zrovna v lásce. Všechna naše láska a obdiv směřovaly k tatínkovi, který měl tu svou muziku a zase jen muziku a nic jiného. Dnes už to vidím jinak. A obdivuju maminku, kolik toho zvládla za nás za všechny.
Vy toho také zvládnete docela dost. Vychovávat dva syny, koncertovat po celém světě, zpívat v opeře, občas zabrousit do techna...
Není to lehké. Ale snad to nějak vychází. Je výhoda, že si mohu všechny koncerty – doma i ve světě – obstarávat sama. Nikam nevolám, nabídky chodí samy. A není také žádný agent, co by mne tlačil do smluv, mám jen syna Matouše, který mi pomáhá zvedat telefony. Ale termíny si hlídám sama, dbám na to, abych měla co nejvíc času na sebe, na děti. Moje práce vyžaduje každodenní cvičení, musím se jí věnovat fyzicky i psychicky, nemůžu přestat a musím být v relativní pohodě. Housle vás nepustí, musíte šetřit silami, emocemi, vším. Snažím se tedy žít tak, abych nemusela nikdy tlačit na pilu. Jakmile bych se do takové situace měla dostat, dám zpátečku, nechám toho. Sobecky si chráním svoje zdraví, nechci se rozčilovat.
A to jde, když máte doma dva kluky?
Také kvůli nim se snažím být v pohodě. Odmítat nabídky jsem se naučila záhy proto, abych nebyla doma protivná, udřená, zlá, abych také nebyla nemocná. Takhle přirozeně jsem to eliminovala. Třeba nesnáším létání přes oceán a kvůli tomu neberu každý koncert. A když už letím, trvám na bussiness class. Šetřím se. Nepotřebuju luxus, ale snažím se najít cestičky, aby to, co je okolo hraní nepříjemné, bylo alespoň snesitelné. Abych se domů nevracela zničená a nervózní. Abychom s kluky byli v pohodě.
Už to ovšem nejsou batolata, ale dospívající muži. Matoušovi je dokonce dvaadvacet, Toníček asi prožívá pubertu. To není zrovna jednoduché období, ne?
Našli jsme si takovou přátelskou cestu, umíme si říct věci otevřeně, jsme spíš kamarádi. Když se na ně zlobím, tak oni už vidí, že jsem smutná a že není něco v pořádku, a tak slevují.
Jste na ně ale úplně sama.
Matoušův táta nikdy neměl zájem podílet se na výchově, ale naštěstí Matouš je bezproblémový kluk. Pubertu měl úplně pohodovou, jen asi rok na všechny moje otázky odpovídal jo nebo ne. Trpělivě jsem to snášela. S Toníčkem to bude asi horší, je výbušnější po Pavlovi Fajtovi. Ale ten mi zase pomáhá. Toníčka občas bere k sobě a občas mu také dá na zadek. Moc si do toho nemluvíme, ale já vím, že je dobrý táta. Je muzikant, má rád sport, bere Toníčka do kina, na koncerty. Umí být přísný, dovedl být přísný i na mne, takže to moc dobře znám.
Toníček je prý muzikant. Hrajete spolu?
Už jsem ho také zapojila. Musím, to bych si vyčítala. Ten starší mi dnes říká, proč také nezpívá, proč jsem ho u toho déle nedržela. Měla jsem držet. Každý to v sobě má. Matouš dnes dělá práva, vždycky tvrdil, že se bude živit hlavou. Ale hodně se pomamil, možná se ještě sama budu divit, kam se vrtne a jakou změnou projde.
Bylo těžké se s dětmi sama uživit?
Vždycky to šlo. Nejsem typ, který musí mít všechno. Snažím se, abychom měli dům zařízený, abychom neměli nouzi o jídlo. Matouš, jako dietní, bezlepkový, se naučil vařit, umí to skvěle a dnes mi hodně právě s vařením pomáhá. Ale stoly se u nás v Lelekovicích neprohýbají, abyste si nemyslela. Spíš kluky vedu k tomu, aby šetřili. Řekla bych, že volíme střední cestu. Dopřáváme si, co můžeme.
Proč vůbec žijete v Lelekovicích?
To bylo rozhodnutí, které – dejme tomu – zase souviselo s tou změnou, s mým zaměřením na muziku. Můžete tomu třeba říkat osvobození. Našla jsem si dům v Lelekovicích, abych se uchránila městského hluku a byla stranou. Hluk mě ničí. No, a teď už stranou nejsem.
Cestujete hodně po světě, to je tím, ne?
To je první důvod. Jsem teď víc ve vzduchu než doma. Ale když jsem doma, už se nedívám do zeleně, do lesů a na louky, ale při pohledu z okna pouze počítám, kde zase co vykáceli a kde roste nový dům. To je věc, která mě strašně štve. A nic s tím nenadělám. Všichni mi říkají: Bydlíš u Brna, tak co jsi čekala! Ale já se s tím nemůžu smířit. V Itálii nebo v jiných zemích jsou přece vesnice, které se snaží, bojují za to, aby si udržely svůj charakter. A tady můžu jen přihlížet, jak se ta vesnička mění v satelit. A ještě před pár lety to byl balzám na duši, oáza ticha.
Takže se budete zase stěhovat dál do lesů?
No, nejprve se budeme asi stěhovat do Ameriky. Na čas, nevím vlastně, na jak dlouho. Záleží, jak se nám tam bude líbit, jak to všechno půjde. Když nepůjde, budeme třeba za půl roku zpátky. Nerada předbíhám událostem. Ale řekla jsem si, že to zkusím: na přístí rok se chystá celosvětové turné s Mozartovou operou Don Giovanni a mě tahle práce zatím tak baví, že jsem souhlasila s přestěhováním. Budu blíž, ušetřím si to létání a stihnu také ve Státech koncerty, které jsem zatím tamním fanouškům odmítala právě kvůli tomu létání. Děti tam budou se mnou.
Předpokládám, že jásají. Žít v New Yorku, to musí být pro ně úžasná představa.
Ale my nebudeme žít v New Yorku! Stěhujeme se zase na vesnici. Nemůžu přebývat v městském hluku, pochopte. Musím samozřejmě být na dosah města, takže budeme bydlet v nějaké vesnici vzdálené dvě hodiny vlakem od New Yorku, v domě nejblíže lesu. Zrovna teď, až budu mít po koncertě v Carnegie Hall, pojedu takové místo obhlídnout. To je nakonec důvod, proč jsem na to turné kývla. Když jsem pochopila, že i ve Státech mohou být Lelekovice, ale tam – jak doufám – se mi nemůže stát, že mi z ničeho nic před domem vyroste supermarket. Budeme tam žít, jak jsme zvyklí, budeme si vařit tu naši zdravou stravu... No, a když to nebude fungovat, tak se vrátíme. Není to na dlouho, myslím si. Spíš si to jedeme vyzkoušet, já si jedu intenzivně zahrát s muzikanty, kteří si mne našli a jsou vážně moc dobří. Ale určitě se chci vrátit. Třeba se Lelekovice do té doby uklidní, přestane se tam stavět. A když to neskončí, půjdeme jinam, ještě blíž k přírodě. Anebo, co já vím, třeba v té Americe zůstaneme.
Takže žádné limity, žádné hranice vás nesvazují. A pak že nejste svobodná.
Já to nerada pojmenovávám. Japonci se mě nedávno ptali, jestli se cítím jako šamanka. To nedovedu takhle říct, jsem, jaká jsem. Asi v sobě mám pocit svobody. Nevím o ničem, co by mne dnes svazovalo, omezovalo. Ale co vlastně omezuje vás, nebo kohokoli jiného? Každý den prožíváme jinak, mám jiné vjemy, někdy se radujeme, jindy vyvstane pochybnost... Ale o to je důležitější, abychom se každý den zabývali věcmi, které mají smysl. Abychom neměli čas přemýšlet o tom, jestli se bojíme, nebo nebojíme, jestli jsme, nebo nejsme svobodní...
...ale musíme tedy neustále pracovat.
Pracovat, to je tvrdé slovo. Ale máme se zabývat věcmi, které mají smysl. Já nehraju a nezpívám od rána do večera. Také se ráda hýbu, chodím na procházky, sportuju, čtu... Ale vždycky vím, že si musím vybrat to, co vyhovuje mému tělu a duši. Nedržím třeba žádné diety, ale snažím se řídit mozkem své celé počínání tak, abych nesklouzla někam, kam teda určitě nechci sklouznout. Řídím se instinktem. Tak pracuju, žiju, vychovávám děti.
Myslíte na to, až od vás jednou odejdou?
Teď, když jsem se účastnila koncertů na podporu obětem tsunami, jsem se zamýšlela ještě nad zásadnějšími, hrozivějšími problémy. Uvědomila jsem si, že se bojím přírodních katastrof. Představa, že bych tak přišla o dítě, je hrozná. Nerada bych také předčasně sama odešla... Přes zimu jsem si takové otázky kladla. Říkejme jim existenciální otázky. A čistě náhodou jsem si v tom čase vybrala jednu píseň od Maurice Ravela. Je to hebrejský text, řeší se v něm otázka našeho bytí na tomto světě. Proč tu jsme? Kam směřujeme? A jaká je odpověď? Tralalalala...
Nic tedy nenaděláme?
Jak dlouho tady ještě budeme? Jakým způsobem odejdeme? Nenajdete nikde odpověď. Stejně tak se nemá smysl trápit tím, co bude, až rodinu opustí děti. Ale když to chcete slyšet, myslím si, že my tři se nikdy neztratíme.
Zdá se, že s muži ve svém životě už moc nepočítáte... To jste definitivně rezignovala?
Ta otázka musela přijít, že? Doslova se nabízí. Ale já bych to raději moc nerozváděla. Asi nemůžu mít v životě všechno.
Možná jste příliš vyhraněný solitér.
A v některých chlapech asi vzbuzuju strach. Není to lehké, no. Ale v tomhle věku si už vážně nedovedu představit, že bych našla nějakého hotového mužského... Nedovedu představit? Zase nesmysl. Já o tom přece vůbec nepřemýšlím. Jsem hodně vytížená, chci být v pohodě pro děti, chci hrát... To jen moje mladší kamarádky mi čas od času říkají: „Jak je to možné? Ty, taková pěkná, úspěšná. Jak je to možné?“
Možná právě proto je to možné. To pánové nemají moc rádi, když jsou ženy úspěšné.
Taky si myslím. Ale rozhodně bych nebojovala za žádná ženská práva, aby bylo jasno. Nejsem feministka, nejsem zklamaná. Prostě tohle mi nevyšlo. Ale mnoho jiných věcí mi vyšlo. A těším se na to, co ještě přijde.
Tedy na Ameriku?
Může to být Amerika, opera, další a jiné koncerty, jiní muzikanti, jiné písně nebo kdoví co ještě? Všechno je možné, všechno otevřené. Ale abych nepřeháněla: samozřejmě si uvědomuju svůj věk, nestíhám tolik, kolik dříve. Ale to je přirozené, takže se nezlobím. Nezlobím se a také mi nevadí, že mi stárne obličej. Nic s tím nenadělám. Kluci neradi slyší, když jim hlásím, že jsem unavená. Hned mi říkají: ‚Mami, prospi se.‘ Vědí, že půlhodina po obědě stačí a zase se postavím na nohy. A já také vím, že musím ještě pečlivě volit, doslova každý den a každou minutu, co je pro mne nejdůležitější. Co chci a potřebuju dělat.
Času není nazbyt.
Samozřejmě. Ale stáří se nebojím, hrát můžu klidně i v babičkovské zástěře. A určitě v ní hrát budu! Z čeho mám strach, jsou nemoci. Ale co zmůžu, jak se jich mám vyvarovat? Odpověď stejně nikdo nezná: Tralalalala!
Tak to tedy nevím. Prakticky to vůbec neřeším. Víte co, pojďme si povídat volně. Jen tak.
Ale na nezávislosti stavíte svůj život i muziku, ne?
Jestli něco dělám uvědoměle, tak pouze, že si vybírám. I když – můžu říct, že to dělám uvědoměle? Zase moc nepřemýšlím, prostě mě trkne, že do tohoto projektu jít mám a do toho nemám, tenhle koncert mám vzít a tenhle ne. A musím říct, že se ani nebojím, že by mohl nastat den, že by nikdo nezavolal. Nikdy jsem se takhle vlastně nebála. A kdyby to snad i nastalo! Zase by se našla cesta.
To jste se nebála ani tenkrát, když jste opouštěla Husu na provázku a rozhodla se věnovat jen muzice? To muselo být docela těžké se takhle střihnout.
Pro mě ne, byla jsem si jistá, že jdu správnou cestou. A to přestože nikdo, ani moji blízcí, mě v tom dvakrát nepodpořili. Už jsem byla velká na to, abych se začala učit na housle a ještě si myslela, že s tím prorazím. Všichni si ťukali na čelo a vyprávěli mi o třináctiletých géniích. Zbláznila se, říkali.
Opustila jste divadlo, které vás proslavilo. Vaše Eržika byla skoro kultovní rolí, mohla jste udělat velkou hereckou kariéru.
Tak jsem to vůbec nevnímala. Cítila jsem se tam utlačená. Ano, chcete-li, když jsem odtamtud odcházela, bylo to osvobození. V divadle jsem zažila spoustu úžasných momentů, pár silných představení, hodně mi dal i ten tvrdý dril, ale celkově jsem se necítila volně. Režiséry, kteří tam byli velmi autoritativní, nezajímaly moje názory a pocity. Byla jsem mladá, zraňovalo mne to. A v divadle vládla rivalita, žárlivost, systém protekcí. Prostě – herecké prostředí mi vlastně nikdy nesedělo, nebavil mne ani ten životní styl. Ulevilo se mi, když jsem odešla. Housle mi otevřely nový svět.
Na prvních koncertech jste s nimi působila jako zjevení.
Housle mi daly hravost. Ta je strašně důležitá, někdy skutečně osvobozující, dává vám prostor k tomu, abyste našla sama sebe. Je pravda, že to už jsem mohla zčásti poznat v divadle. Při některých představeních jsme si krásně hráli, improvizovali jsme. To byl dobrý impuls do budoucna. Pokud člověk dokáže být hravý třeba ještě v šedesáti, tak je to fajn.
Říkáte, že vaši nejbližší nad tou změnou ovšem dvakrát nejásali. Tatínek, bytostný muzikant, ale musel mít radost, ne?
Umřel v roce 1984, bylo mu třiapadesát, a stihl jen dva moje první koncerty. Byla to škoda, strašná. Určitě bychom si skvěle zahráli spolu. Ale já to mám tak, že mu hraju stále do ouška. To je silné pouto, často se mi o něm zdá. Mám ho vedle sebe.
A maminka?
Té musím poděkovat za mladistvý, zdravý kořínek. Občas vtipkuju: ta by se dala napojit na elektrárnu a mohla by jí dodávat energii. Maminka je obdivuhodná a úžasná. Celý život byla v pozici generála. Nutila nás do učení, do cvičení a my děti jsme ji kvůli tomu neměly zrovna v lásce. Všechna naše láska a obdiv směřovaly k tatínkovi, který měl tu svou muziku a zase jen muziku a nic jiného. Dnes už to vidím jinak. A obdivuju maminku, kolik toho zvládla za nás za všechny.
Vy toho také zvládnete docela dost. Vychovávat dva syny, koncertovat po celém světě, zpívat v opeře, občas zabrousit do techna...
Není to lehké. Ale snad to nějak vychází. Je výhoda, že si mohu všechny koncerty – doma i ve světě – obstarávat sama. Nikam nevolám, nabídky chodí samy. A není také žádný agent, co by mne tlačil do smluv, mám jen syna Matouše, který mi pomáhá zvedat telefony. Ale termíny si hlídám sama, dbám na to, abych měla co nejvíc času na sebe, na děti. Moje práce vyžaduje každodenní cvičení, musím se jí věnovat fyzicky i psychicky, nemůžu přestat a musím být v relativní pohodě. Housle vás nepustí, musíte šetřit silami, emocemi, vším. Snažím se tedy žít tak, abych nemusela nikdy tlačit na pilu. Jakmile bych se do takové situace měla dostat, dám zpátečku, nechám toho. Sobecky si chráním svoje zdraví, nechci se rozčilovat.
A to jde, když máte doma dva kluky?
Také kvůli nim se snažím být v pohodě. Odmítat nabídky jsem se naučila záhy proto, abych nebyla doma protivná, udřená, zlá, abych také nebyla nemocná. Takhle přirozeně jsem to eliminovala. Třeba nesnáším létání přes oceán a kvůli tomu neberu každý koncert. A když už letím, trvám na bussiness class. Šetřím se. Nepotřebuju luxus, ale snažím se najít cestičky, aby to, co je okolo hraní nepříjemné, bylo alespoň snesitelné. Abych se domů nevracela zničená a nervózní. Abychom s kluky byli v pohodě.
Už to ovšem nejsou batolata, ale dospívající muži. Matoušovi je dokonce dvaadvacet, Toníček asi prožívá pubertu. To není zrovna jednoduché období, ne?
Našli jsme si takovou přátelskou cestu, umíme si říct věci otevřeně, jsme spíš kamarádi. Když se na ně zlobím, tak oni už vidí, že jsem smutná a že není něco v pořádku, a tak slevují.
Jste na ně ale úplně sama.
Matoušův táta nikdy neměl zájem podílet se na výchově, ale naštěstí Matouš je bezproblémový kluk. Pubertu měl úplně pohodovou, jen asi rok na všechny moje otázky odpovídal jo nebo ne. Trpělivě jsem to snášela. S Toníčkem to bude asi horší, je výbušnější po Pavlovi Fajtovi. Ale ten mi zase pomáhá. Toníčka občas bere k sobě a občas mu také dá na zadek. Moc si do toho nemluvíme, ale já vím, že je dobrý táta. Je muzikant, má rád sport, bere Toníčka do kina, na koncerty. Umí být přísný, dovedl být přísný i na mne, takže to moc dobře znám.
Toníček je prý muzikant. Hrajete spolu?
Už jsem ho také zapojila. Musím, to bych si vyčítala. Ten starší mi dnes říká, proč také nezpívá, proč jsem ho u toho déle nedržela. Měla jsem držet. Každý to v sobě má. Matouš dnes dělá práva, vždycky tvrdil, že se bude živit hlavou. Ale hodně se pomamil, možná se ještě sama budu divit, kam se vrtne a jakou změnou projde.
Bylo těžké se s dětmi sama uživit?
Vždycky to šlo. Nejsem typ, který musí mít všechno. Snažím se, abychom měli dům zařízený, abychom neměli nouzi o jídlo. Matouš, jako dietní, bezlepkový, se naučil vařit, umí to skvěle a dnes mi hodně právě s vařením pomáhá. Ale stoly se u nás v Lelekovicích neprohýbají, abyste si nemyslela. Spíš kluky vedu k tomu, aby šetřili. Řekla bych, že volíme střední cestu. Dopřáváme si, co můžeme.
Proč vůbec žijete v Lelekovicích?
To bylo rozhodnutí, které – dejme tomu – zase souviselo s tou změnou, s mým zaměřením na muziku. Můžete tomu třeba říkat osvobození. Našla jsem si dům v Lelekovicích, abych se uchránila městského hluku a byla stranou. Hluk mě ničí. No, a teď už stranou nejsem.
Cestujete hodně po světě, to je tím, ne?
To je první důvod. Jsem teď víc ve vzduchu než doma. Ale když jsem doma, už se nedívám do zeleně, do lesů a na louky, ale při pohledu z okna pouze počítám, kde zase co vykáceli a kde roste nový dům. To je věc, která mě strašně štve. A nic s tím nenadělám. Všichni mi říkají: Bydlíš u Brna, tak co jsi čekala! Ale já se s tím nemůžu smířit. V Itálii nebo v jiných zemích jsou přece vesnice, které se snaží, bojují za to, aby si udržely svůj charakter. A tady můžu jen přihlížet, jak se ta vesnička mění v satelit. A ještě před pár lety to byl balzám na duši, oáza ticha.
Takže se budete zase stěhovat dál do lesů?
No, nejprve se budeme asi stěhovat do Ameriky. Na čas, nevím vlastně, na jak dlouho. Záleží, jak se nám tam bude líbit, jak to všechno půjde. Když nepůjde, budeme třeba za půl roku zpátky. Nerada předbíhám událostem. Ale řekla jsem si, že to zkusím: na přístí rok se chystá celosvětové turné s Mozartovou operou Don Giovanni a mě tahle práce zatím tak baví, že jsem souhlasila s přestěhováním. Budu blíž, ušetřím si to létání a stihnu také ve Státech koncerty, které jsem zatím tamním fanouškům odmítala právě kvůli tomu létání. Děti tam budou se mnou.
Předpokládám, že jásají. Žít v New Yorku, to musí být pro ně úžasná představa.
Ale my nebudeme žít v New Yorku! Stěhujeme se zase na vesnici. Nemůžu přebývat v městském hluku, pochopte. Musím samozřejmě být na dosah města, takže budeme bydlet v nějaké vesnici vzdálené dvě hodiny vlakem od New Yorku, v domě nejblíže lesu. Zrovna teď, až budu mít po koncertě v Carnegie Hall, pojedu takové místo obhlídnout. To je nakonec důvod, proč jsem na to turné kývla. Když jsem pochopila, že i ve Státech mohou být Lelekovice, ale tam – jak doufám – se mi nemůže stát, že mi z ničeho nic před domem vyroste supermarket. Budeme tam žít, jak jsme zvyklí, budeme si vařit tu naši zdravou stravu... No, a když to nebude fungovat, tak se vrátíme. Není to na dlouho, myslím si. Spíš si to jedeme vyzkoušet, já si jedu intenzivně zahrát s muzikanty, kteří si mne našli a jsou vážně moc dobří. Ale určitě se chci vrátit. Třeba se Lelekovice do té doby uklidní, přestane se tam stavět. A když to neskončí, půjdeme jinam, ještě blíž k přírodě. Anebo, co já vím, třeba v té Americe zůstaneme.
Takže žádné limity, žádné hranice vás nesvazují. A pak že nejste svobodná.
Já to nerada pojmenovávám. Japonci se mě nedávno ptali, jestli se cítím jako šamanka. To nedovedu takhle říct, jsem, jaká jsem. Asi v sobě mám pocit svobody. Nevím o ničem, co by mne dnes svazovalo, omezovalo. Ale co vlastně omezuje vás, nebo kohokoli jiného? Každý den prožíváme jinak, mám jiné vjemy, někdy se radujeme, jindy vyvstane pochybnost... Ale o to je důležitější, abychom se každý den zabývali věcmi, které mají smysl. Abychom neměli čas přemýšlet o tom, jestli se bojíme, nebo nebojíme, jestli jsme, nebo nejsme svobodní...
...ale musíme tedy neustále pracovat.
Pracovat, to je tvrdé slovo. Ale máme se zabývat věcmi, které mají smysl. Já nehraju a nezpívám od rána do večera. Také se ráda hýbu, chodím na procházky, sportuju, čtu... Ale vždycky vím, že si musím vybrat to, co vyhovuje mému tělu a duši. Nedržím třeba žádné diety, ale snažím se řídit mozkem své celé počínání tak, abych nesklouzla někam, kam teda určitě nechci sklouznout. Řídím se instinktem. Tak pracuju, žiju, vychovávám děti.
Myslíte na to, až od vás jednou odejdou?
Teď, když jsem se účastnila koncertů na podporu obětem tsunami, jsem se zamýšlela ještě nad zásadnějšími, hrozivějšími problémy. Uvědomila jsem si, že se bojím přírodních katastrof. Představa, že bych tak přišla o dítě, je hrozná. Nerada bych také předčasně sama odešla... Přes zimu jsem si takové otázky kladla. Říkejme jim existenciální otázky. A čistě náhodou jsem si v tom čase vybrala jednu píseň od Maurice Ravela. Je to hebrejský text, řeší se v něm otázka našeho bytí na tomto světě. Proč tu jsme? Kam směřujeme? A jaká je odpověď? Tralalalala...
Nic tedy nenaděláme?
Jak dlouho tady ještě budeme? Jakým způsobem odejdeme? Nenajdete nikde odpověď. Stejně tak se nemá smysl trápit tím, co bude, až rodinu opustí děti. Ale když to chcete slyšet, myslím si, že my tři se nikdy neztratíme.
Zdá se, že s muži ve svém životě už moc nepočítáte... To jste definitivně rezignovala?
Ta otázka musela přijít, že? Doslova se nabízí. Ale já bych to raději moc nerozváděla. Asi nemůžu mít v životě všechno.
Možná jste příliš vyhraněný solitér.
A v některých chlapech asi vzbuzuju strach. Není to lehké, no. Ale v tomhle věku si už vážně nedovedu představit, že bych našla nějakého hotového mužského... Nedovedu představit? Zase nesmysl. Já o tom přece vůbec nepřemýšlím. Jsem hodně vytížená, chci být v pohodě pro děti, chci hrát... To jen moje mladší kamarádky mi čas od času říkají: „Jak je to možné? Ty, taková pěkná, úspěšná. Jak je to možné?“
Možná právě proto je to možné. To pánové nemají moc rádi, když jsou ženy úspěšné.
Taky si myslím. Ale rozhodně bych nebojovala za žádná ženská práva, aby bylo jasno. Nejsem feministka, nejsem zklamaná. Prostě tohle mi nevyšlo. Ale mnoho jiných věcí mi vyšlo. A těším se na to, co ještě přijde.
Tedy na Ameriku?
Může to být Amerika, opera, další a jiné koncerty, jiní muzikanti, jiné písně nebo kdoví co ještě? Všechno je možné, všechno otevřené. Ale abych nepřeháněla: samozřejmě si uvědomuju svůj věk, nestíhám tolik, kolik dříve. Ale to je přirozené, takže se nezlobím. Nezlobím se a také mi nevadí, že mi stárne obličej. Nic s tím nenadělám. Kluci neradi slyší, když jim hlásím, že jsem unavená. Hned mi říkají: ‚Mami, prospi se.‘ Vědí, že půlhodina po obědě stačí a zase se postavím na nohy. A já také vím, že musím ještě pečlivě volit, doslova každý den a každou minutu, co je pro mne nejdůležitější. Co chci a potřebuju dělat.
Času není nazbyt.
Samozřejmě. Ale stáří se nebojím, hrát můžu klidně i v babičkovské zástěře. A určitě v ní hrát budu! Z čeho mám strach, jsou nemoci. Ale co zmůžu, jak se jich mám vyvarovat? Odpověď stejně nikdo nezná: Tralalalala!
