Kouzlo krásy
Dnes se Taťána Kuchařová věnuje vlastní nadaci Krása pomoci a nežije jen život obyčejně zamilované holky.
Dá se vítězství v soutěži k něčemu přirovnat?
Nevím, jestli to můžu říct. (Směje se a červená.)
Už asi vím. Že by k orgasmu?
(Smích). Po vyhlášení svého jména jsem dvě minuty vůbec neslyšela.
Když si na to vzpomenu, mám husí kůži doteď. Celou tu dobu jsem se bála,
že se porota spletla, nemohla jsem tomu uvěřit. Byla to děsná euforie. Ale
velice rychle opadla. Už když jsem měla projev na korunovačním plese a moje
angličtina tehdy nebyla tak dobrá jako dnes, mi došlo, že to není žádná
legrace a co všechno mě čeká. Miss World není žádné zubení se do kamery
nebo do foťáku, musíte umět něco říct, prezentovat se. Je to obrovská
zodpovědnost.
Pro osmnáctiletou holku asi škola života, ne? Připravovala jste
se nějak na soutěž?
Ne, tam musí jet už ‚hotové‘ Miss World. Jste jednou ze sto šesti a
nikdo nečeká, že se budete muset ještě něco učit. Je jasné, že se
jazyky zlepšují, ale pilovat etiketu nebo oblékání, na to není čas.
Co musí dívka umět, aby tuto soutěž vyhrála?
Prezentovat sebe, odkud je a jaké jsou její cíle. Zažila jsem tu soutěž
dvakrát, poprvé, když jsem soutěžila, a podruhé, když jsem předávala
korunku. Mohla jsem do zákulisí volby trochu nakouknout, tak vím, že je to
hodně o osobnosti a o chování té dívky. Některé holky bývají
přehnaně kamarádské, vnucují se, jiné jsou třeba chytré a krásné, ale
zakřiknuté. Velkou roli hraje šarm, kouzlo osobnosti – ta aura, která
vás omámí. Z těch sto šesti dívek má mnoho z nich krásnou postavu,
úsměv… ale to kouzlo má jen pár z nich.
Povinností Miss World je cestovat a reprezentovat. Vzpomenete si na
nejdrsnější okamžik, jaký jste během cest po světě zažila?
Moje kralování bylo krásných čtrnáct extrémních měsíců. Mohla jsem
potkat zajímavé lidi a zjistit, jak se žije v jiných zemích, jaké ti
lidé mají problémy. Strávila jsem třeba čtyři dny na Ukrajině mezi lidmi
s HIV. Měla jsem hrozný strach. Když jsem to volala mámě – zdravotní
sestře –, trnula hrůzou. V Severním Irsku jsem zase byla v centru pro
postižené děti. Byl tam jeden osmnáctiletý kluk, už přes rok byl
v kómatu. Jeho rodina se se mnou hrozně chtěla setkat. Chtěli, abych
k chlapci přišla, seznámila se s ním a oni ho pak odpojili od
přístrojů. Když mi to můj manažer Marcus poté, co jsme odešli, řekl,
byla jsem v šoku. Nechápala jsem, proč to udělali.
Změnilo vás to?
Dospěla jsem. Díky té soutěži jsem se postavila na vlastní nohy. Často
jsem jen dostala letenku s tím, že se potkáme na opačném konci zeměkoule.
To, že vám třeba uletí letadlo nebo nepřiletí kufry, nikoho
nezajímá.
