Pan božský mého života, díl 1.
Chodíte už s něký jiným. Jenomže jakmile se objeví ON, rozbuší se vám srdce a začnete se chovat jako malá. Váš pan Božský. Osudový muž. Proč se pořád vrací? A dá se na něj vůbec zapomenout?
Jste sebevědomá dospělá žena. Máte práci, která vás baví,
dlouhodobou známost, kolo, vlastní byt. Dokonce občas dokážete strávit
odpoledne se svou matkou, aniž byste měla chuť odteleportovat se na druhý
konec zeměkoule. S kamarádkami občas nad vínem nostalgicky zavzpomínáte
na doby, kdy jste byly tak úžasně zmatené, měly o pár kilo víc (či
míň) a plácaly se v různých vztazích bez budoucnosti. Příjemně
ovíněná si to šinete do svého bytu, kde už čeká váš přítel a nově
zrekonstruovaná koupelna, když na refýži uvidíte JEHO. Otočíte se,
vyrazíte opačným směrem, skoro porazíte starou paní o holi, omluvíte se,
otočíte se zpátky, a zjistíte, že se mu díváte přímo do očí. Ve
vašem mozku se odehrává něco mezi Hamletem a Mužem z Ria. „No ne, ahoj,
co ty tady, jak se máš?“ řekne On. Chcete vypadat vyrovnaně, v pohodě a
s bezstarostným úsměvem mu sdělit, že se máte fajn. Místo toho vaše
tělo provede několik podivných trhavých pohybů a vaše pravá ruka si sama
začne pohrávat s pramínkem vlasů. Na jeho lichotku, že vám to sekne,
odpovíte polohysterickým smíchem, a když se vás zeptá, jestli někdy
nezajdete na kafe, slyšíte sama sebe, jak říkáte „ano, ráda“,
přestože jste se tisíckrát zapřísahala, že s ním končíte se vším
všudy. Srdce vám tluče ještě deset minut poté, co jste se rozloučili, a
pomalu vám začíná docházet, že jste se zase chovala jako slepice. Jak je
možné, že vás tenhle chlap pořád dokáže takhle rozhodit? Jedna z mála
věcí, které vás můžou uklidnit, je, že v tom nelítáte sama.
V životě každé mé kamarádky je jeden takový. Muž, který se objevil,
jen aby nám ze života udělal chaos, načež se vypařil, aby se čas od času
ukázal a rozházel nám hračky po celém pokojíčku.
Rande s idolem
Samozřejmě i v mém životě se objevuje pravidelně jeden takový. Mnozí
z mých přátel mají jistě v paměti, co jsem předváděla za tyjátr
před jistým pohledným frontmanem jedné kapely. To ovšem nebylo nic proti
tomu, co se dělo, když mě pozval na rande. Podrobnostmi se chlubit nebudu,
každopádně když jsme se loučili, na rovinu mi řekl, že si o mně myslel,
že jsem trochu ‚jiná‘. Ano, já vím. Myslel si, že jsem tajuplná femme
fatale, a já se přitom chovala jako živočich, který má oko větší než
mozek. Celou tu šarádu na lodičkách jsem zakončila procítěným
„ku-va!“, když mi z třesoucích se rukou vypadl mobil a mně definitivně
ujely nervy. To bylo na mého krasavce už příliš. Rozloučil se se slovy,
že snad někdy, aby se už neozval. Nejhorší na tom je, že i když je to
už pár let, dodnes mám problém ho pozdravit, aniž bych nezrudla nebo se
neproměnila v hihňající kvočnu.
Pravda je ale taková, že k osudovému muži patří spíš než veselé historky trápení, probdělé noci a mozek zavařený doběla. Kamarádka Denisa má svého Osudového na očích od střední školy. Kdysi spolu prožili krátký románek, jenže jelikož byli oba tou dobou jaksi zadaní, jejich milostné cesty se záhy rozešly. Jenže Denisa dodnes věří, že k sobě patří, za každým jeho pohybem malíčku vidí tajné znamení – i z pozdravu „Ahoj, jak se máš?“ vyčte sdělení: „Miluji tě, chci s tebou zůstat na zbytek života“, zatímco on o ničem takovém nemá nejmenší tušení. Nicméně neexistuje síla, která by to Denise vyhnala z hlavy.
