Souboj titánů
Kdepak je ta pověstná ženská solidarita ve chvílích, kdy dojde na konfrontaci mezi současnou a bývalou přítelkyní?
Když přišel z nemocnice, jeho přítelkyně měla vlasy odbarvené na blond, minisukni a skříň plnou fungl nových tang. „Ne že bych z ní chtěl mít blondýnku, ale těžko se jí něco vysvětluje. Zakousla se do toho jako buldok a chce být lepší než všechny moje bývalé. Kratší sukně, blonďatější vlasy, víc sexy spodní prádlo. I s mojí matkou si chce rozumět líp než ty před ní. Chce vyhrát ve všech disciplínach,“ řekl nám Apač u piva. „Tak to je vážné, té matky bych se bál,“ podotkl třetí u stolu, učitel na gymnáziu. „Proč? Zatím mám z toho užitek. Vždyť je to super, že o mě tak bojuje. A ty tanga a minisukně mě fakt potěšily,“ odpověděl Apač.
Začali jsme to rozebírat a došli k tomu, že ať se mluví, jak chce o tom, že muži mezi sebou soupeří o co nejlepší pozici v hierarchii samců a ženy se od dětství učí spolupracovat, jsou situace, kdy jsou stejné jako my. Kdepak je ta pověstná ženská solidarita a sounáležitost ve chvíli, kdy dojde ke konfrontaci bývalé a současné (v horším případě současné a hypoteticky budoucí). Ženy odhazují rukavičky a vrhají se do boje s vervou, jakou byste u nich v boji proti mužům těžko hledali. Hloupí muži to nechápou, moudří to rádi pozorují, poučí se, případně něco využijí ve svůj prospěch.
Tak jako vzpomínaný třetí účastník pivní diskuse. Protože učí na střední škole, v těžkém boji o přežití pochytil od svých kolegyň všechny možné strategie boje ženy proti ženě. A protože by rád jedl občas i doma a nechce se mu stát u sporáku, zařídil, aby se jeho přítelkyně dozvěděla, že jeho bývalá vařila ráda, často a lépe než Nigella Lawson a Jamie Oliver dohromady. Žádná z jeho bývalých ve skutečnosti nevařila, ke své smůle si neomylně vybíral nevařící typy. Takže musel vytvořit celou mytologii o večeřích o pěti chodech, nákupech ve specializovaných obchůdcích s asijskými ingrediencemi a francouzskými sýry a o tajných receptech zděděných po sestřenicích z druhého kolena. Koupil dokonce i nějakou hrozně drahou kuchařku, pracně ji v kabinetu ošoupával a ohmatával mastnýma rukama, aby vypadala opotřebovaně a on ji mohl s nostalgickým svitem v očích ‚náhodou‘ najít zapadlou v knihovně. Jeho slečna ji prý nejdřív vyhodila do koše, potom ji z něj vyndala, a teď vaří jako o život. Prý ji to i začalo bavit, k čemuž jí všichni upřímně gratulujeme. Kamarád už má na břiše špeky šťastně zadaného muže.
No abych byl objektivní: kromě toho má i mozolnaté prsty pořezané od hoblíku. Bývalý jeho současné byl totiž velký kutil a ona by potřebovala atypickou poličku na kořenky. Někdy je to opravdu zázračně jednoduché, s jakou lehkostí padáme do stejných jam, jaké jsme sami vykopali. A bojujeme v arénách jako kohouti na mexickém venkově. Za minisukně, police na kořenky a domácí vaření vpřed!
TEXT: MAXIM E. MATKIN
