Katka je velmi úspěšná modelka agentury Elite Models. Když se s ní potkáte, máte pocit, že nikoho dokonalejšího jste už dlouho nepotkali. Hnědé dlouhé vlasy, dokonalá pleť, dlouhé nohy a hlavně úsměv - ten vás dostane okamžite. V klidu ho můžeme přirovnat k úsměvu Julie Roberts. A to, že se Kateřina pustila do práce na nadaci, je podle nás hodně cool. ELLE jí drží palce, určitě o tom všem od nás ještě uslyšíte. Teď už ale nechme mluvit Katku.
Modelky a charita k sobě patří, ale ty sis vybrala něco, co je pro tebe osobní. Proč jsi se stala ambasadorkou charity Auttalk? Modelka a charita – spousta lidí si vybaví to klasické klišé, to máš pravdu. Troufám si ale říct, že u mě je to trochu jiný případ. Jsem společně se svým otcem Janem zakladatelkou nadačního fondu AutTalk. (www.auttalk.cz) a mou hlavní motivací je můj osmiletý bráška Radovan, který je autista. Myslím si, že každý, kdo by měl ty možnosti jako já, tak by se taky snažil v této problematice pomoci. Tím, že se to dotýká přímo mého bratra, k problematice získávám i já úplně jiný přístup, protože vím, o čem život s autistou je. Náš nově vzniklý nadační fond AutTalk se zaměřuje zejména na tři oblasti – osvěta (o autismu se v Čechách stále poměrně málo ví), vzdělávání (obecná informovanost ve společnosti, názory odborníků jak v ČR, tak v zahraničí, vývoj tématu autismu..) a pak náš projekt Asistent (poskytnutí asistenčních služeb do rodin, které to potřebují a nemají na to dostatek finančních prostředků). Také začínáme postupně navazovat spolupráci se specializovanými ústavy pro autisty po celé ČR.
Jak vypadá autista? Je na něm vidět nějaký viditelný, zaznamenatelný prvek, který nemaji "normální" lidi? Porucha autistického spektra (PAS) obsahuje velmi širokou škálu postižení, proto se u každého projevuje individuálně. Nicméně někdy může být autismus provázen mentální retardací. Takto poznamenaný člověk taky může mít projevy, kterých si každý na první pohled všimne, jako jsou například repetetivní pohyby, záchvaty vzteku, sklony k agresivnímu chování, problémy s řečí, sebepoškozování atd. Lehčí formou PAS obyčejně bývá Aspergerův syndrom, který nemusí být na první pohled vůbec patrný. V roce 1988 v době natáčení slavného filmu Rain Main byl autismus vzácným onemocněním. Uvádělo se, že jím trpí 2 – 4 osoby z 10 000. Prudký nárůst dětí s autismem v posledních desetiletích v některých vyspělých zemích vede k tomu, že se zcela nepokrytě mluví o epidemii autismu. Naproti tomu u nás není dosud nebezpečí zvýšeného výskytu autismu dostatečně vnímáno.
Co se děje, když se člověk s autismem dostane ze zajetých kolejí? A co za maličkosti ho vlastně může rozhodit? Je to velmi různé, podle toho, jak těžké je postižení. Někteří jedinci, například ti s Aspergerovým syndromem, jsou schopni integrace do škol, na druhé straně jsou autisté s takzvaným nízkofunkčním autismem, kdy ztěží navazují jakýkoliv sociální kontakt a například problém je pro ně už i podívat se vám do očí. V podobném stavu byl bráška Radovan ještě před pár lety. Když takto postiženého přemístíte například z jeho dětského pokoje do nákupního centra mezi spoustu lidí, je vystaven obrovskému stresu, který nemusí zvládnout a může se projevit záchvaty vzteku až sebepoškozováním. Okolí těmto projevům často nerozumí a rodiče odsuzuje za to, že mají nevychované děti. To je jeden z našich cílů - abychom dostali autismus vice do povědomí široké veřejnosti.
Musí se rodina nějak přizpůsobovat? Rodiče se musí zásadně přizpůsobovat. Autista nerozlišuje, jestli mu jde zrovna o život, nebo se jedná o naprostou banalitu, kdy se mu třeba ztratí hračka. Autistovi se musí přizpůsobovat celá rodina – například v jeho každodenních rituálech, které jsou pro autistu zásadní.
Mezi slavné autisty jsou počítáni Mozart, Beeethoven, Jane Austen, Darwin nebo Emily Dickinson. Jen je nikdo nikdy nediagnostikoval. Mají autisti nějaké speciální dovednosti? Počítaní karet jako Rain Man? Umělecké založení? Lidé s Aspergerovým syndromem často dosahují vynikajícího vzdělání s výbornými výsledky nebo vynikají v jiných oblastech. Je to ovšem na úkor toho, že nejsou schopni vnímat všechny aspekty života, zejména jeho sociální spektrum. Na druhé straně lidé s nízkofunkčním autismem jsou často nesoběstační a odkázáni na pomoc druhých.
Je autista vlastně tak trochu excentrik? Trochu zvláštní, výstřední – ano, to určitě je. Ale je to plnohodnotná bytost s vlastním vnímáním světa, která si zaslouží patřičný respekt a péči.
Co autistům pomáhá, aby se zklidnili? Zvířata, hudba, sport? Jejich již zmíněné rituály, prostředí, na něž jsou zvyklí, a pak určitě blízkost rodičů či blízkých osob. Sem může patřit třeba i osobní asistent.
V kolika letech se dá rozpoznat u dítěte autismus? Zhruba ve věku dvou let, kdy "normální" dítě začíná mluvit a sociálně se vice projevovat, lze zaznamenat první odchylky v chování, které mohou, ale ještě nemusí znamenat PAS.
Autistickému dítěti je historicky přezdívano emocionálně strádající dítě. Máš ty sama osobně na to názor? Za dobu krátkého fungovaní našeho nadačního fondu AutTalk jsem již měla příležitost setkat se s několika rodinami a rodiče, které jsem osobně poznala, mi nepřišli nijak emocionálně chladní.
Viděla jsi Rain Mana? Ano - obdivuhodný výkon Dustina Hoffmana. V tu dobu prý navštěvoval ústavy s autisty, aby jejich chování pořádně nastudoval. Myslím si, že to skvěle zahrál, že se mu to velmi povedlo.
Je pravda, že to že někdo nemůže mluvit, není to samé jako, když nemá, co říct? Jistě. Autisté mají svůj svět a to, že někdy neumí sdělit své pocity, neznamená, že žádné nemají.
Čím je autismus způsobený, geneticky, chemicky, neurologicky? O tom se dnes vedou velké spory. Jednotní nejsou ani vědci například v USA, kteří díky v současnosti mnohem většímu množství autistů publikovali spousty prací.
Dá se autista díky dostatečné péči zařadit do života a napomáhá k tomu nějak dostupné terapie? Toto záleží na stupni postižení, není autista jako autista. Každopádně platí, že čím dříve rodiče začnou s autistickým dítětem pracovat, tím je vyšší šance na jeho zařazení do běžného života.
Aktivisti tvrdí, že tak jako podporujeme lidi s jiným sexuálním zaměřením nebo s jinou barvou kůže, měli bychom podporovat autisty. Dá se s tím souhlasit? Za mě stoprocentně ano. Jak už jsem zmínila v předchozí odpovědi - osoby s PAS jsou naprosto plnohodnotné bytosti s vlastním vnímáním světa a zaslouží si patřičný respekt a péči jako kdokoliv jiný.
Autorkou fotografie je Dana Kriso.
Více informací o nadaci a autismu i to, jak sami můžete pomoci, naleznete na www.auttalk.cz
