Naomi Adachi se narodila do česko-japonské rodiny, ale většinu svého života vyrůstala v Česku, přesto se cítí být doma i v Japonsku a japonskou kulturu ráda propaguje. Naomi, jež je velmi aktivní nejen ve své vysněné profesi, kterou je moderátorství, můžete také znát jako modelku, vloggerku, influencerku, je také vášnivou gamerkou, jejíž guilty pleasure jsou reality show. Ostatně také nedávno v jedné sama účinkovala. Povídali jsme si o tom, proč váhala, jestli do reality show půjde, jaký má vztah k sociálním sítím, jak čelí nenávistným komentářům na internetu a o její lásce k Japonsku.
Zastáváš mnoho rolí – jsi influencerka, moderátorka ale i modelka. Ve které z nich se cítíš nejlépe?
Nejlépe se cítím v roli moderátorky, zároveň se tomu nejvíce věnuji a chci se tomu věnovat do budoucna, ale přijde mi důležité vyzkoušet si i všechny možné profese kolem té hlavní, kterou vykonáváte. Já si například zkusila styling, zvučit nebo třeba produkci. Také mě baví, že jsem vystudovala herectví, protože moderátorství je svým způsobem také taková forma hry.
Díky svojí práci jsi velmi aktivní ve veřejném životě, hlavně ve světě sociálních sítí. Je to někdy pro tebe náročné? Jak udržuješ balanc mezi digitálním a reálným světem?
Se stoupajícímí počty followers je ta hranice téměř neviditelná, přijde mi to velmi zvláštní, ale přirozené. Je těžké tu hranici určit – jakmile ráno vstanu, zapnu mobil, začnu řešit maily, tak už do toho pronikají sociální sítě. Osobně se na své fanoušky a sledující těším, mám s nimi blízký vztah. Moc mě baví ukazovat lidem svou japonskou kulturu, ukazovat ji českýma očima. Snažím se svůj dosah využít dobře, když nějaký mám. Díky tomu, že mě influencing neživí, tak si spolupráce mohu vybírat a rozhodovat se pro ty, které mi dávají smysl nebo mě baví. Je pro mě důležité být autentická a transparentní.
Jako každý aktivní uživatel sociálních sítí, tak nejspíš i ty ses setkala s nenávistnými zprávami a komentáři. Jak se k takovým situacím stavíš? Co bys poradila ostatním?
Vždycky jsem dostávala zlé nebo nenávistné zprávy, ale přijde mi, že čim víc jich dostanu, tak to bolí méně oproti tomu, když člověk dostane jednu mezi stovkou krásných zpráv. Když mi najednou přijde několik stejných zpráv ohledně toho, že mám odstáté uši a křivé zuby, tak to neřeším. V první řadě o tom samozřejmě vím, protože mám zrcadlo. Proto vůbec nechápu, proč mi to někdo píše. Naopak mám na sobě tyto věci ráda a neberu je jako žádný osobní handicap. Přijde mi, že se v Čechách rádi povyšujeme nad lidi, kteří jsou byť jen trošičku vidět. Nejvíc mě ale mrzí, když se takto chová dívka vůči dívce, nebo mladá máma. Dřív jsem na ošklivé zprávy nereagovala, teď se ale lidí ptám, proč to dělají.
Co ti na to většinou odpovídají?
Před lety jsem nasdílela video s takovým obepnutým outfitem a jedna slečna udělala screenshot v moment, kdy tam bylo něco divně a nelichotivě a poslala mi to se slovy, že to je trapas a že by v tom v životě nešla ven. Odpověděla jsem jí, že já ano a že se v tom cítím dobře, ale že samozřejmě nikoho nenutím, aby to také nosil. Potom mi napsala, že se moc omlouvá, že jí došlo, že ona by si to nikdy neoblékla, protože by se bála, že se by se jí lidé posmívali. Ocenila jsem, že našla energii mi napsat omluvnou zprávu. A že sama v tom celém viděla absurditu celé vzniklé konverzace.
Co se týče reakcí na můj nástup do Love Islandu, tak spousta lidí mi teď píše a omlouvá se mi, že napsali ošklivý komentář a že si uvědomili, že to byla hloupost poté, co mě sledovali ve vile. Šlo jen o ten prvotní „šok”. Takových komentářů bylo tisíce. Do Love Islandu jsem šla s tím, že jsem chtěla bojovat proti předsudkům, ale nečekala jsem, že sama budu muset nejdřív být terčem. Nechápu, kde lidé berou energii na to napsat jakýkoli hate, ale to, že najdou ještě další energii na to si uvědomit, a ještě se zpětně omluvit, to oceňuji.
Dočetla jsem se, že reality show jsou tvoje guilty pleasure, bylo to jeden z důvodů, proč jsi šla do Love Islandu?
Miluju reality show! Několikrát jsem byla dokonce na rádiu Wave jako odborník na reality show, znám opravdu skoro všechny. Reality show jsem se přála zúčastnit odjakživa. Vždy jsem se ale bála, že kompromituju něco, co dlouhodobě buduji. Obzvlášť když pracuji na pořadech pro děti, krom toho zpracovávám i vážnější témata. Strachovala jsem se předsudků a že si zničím vše, co si tak dlouho buduji. Po delším rozmýšlení jsem si však řekla, že kdybych nešla do reality show, protože chci být respektována a tvořit vážnější obsah, tak bych také nemohla být ani sama sebou a moderovat třeba kvůli křivému zubu. Je to pro mě stejný princip. Všichni můžeme přece dělat vše co chceme. Co nás naplňuje. A nevěřím v to, že si musíme vybírat jen jednu cestu. Také mě velmi zajímalo, jak reality show funguje jako projekt a zároveň jsem chtěla smazat pár předsudků. Obojí se mi, myslím, podařilo.
Ráda na svém Instagramu tančíš. Je to tvůj nástroj, jak se stále udržovat v dobré náladě? Máš nějaký recept na štěstí?
Nejlepší je pustit si tu nejvíc mainstreamovou hudbu, která je právě populární a zkrátka tančit, ono to opravdu vyplaví endorfiny. A nemusí to být žádná eňoňuňo choreografie. I kdybyste měli nejhorší ráno na světě, tak když se donutíte a děláte u toho blbosti, zaručeně vás to rozesměje. Nejlepší na tom je, že nemusíte umět tančit, sama občas předvádím nejrůznější kreace. Spousta mých followerů mi napsala, že to zkusila a že jim to také funguje. Dokonce mi napsal i jeden starší pán, že díky mně každý den tančí. Já jsem si to zařadila do své denní rutiny a mám díky tomu pak 12/10 den.
Jsi česko-japonského původu. Zažila jsi někdy v Čechách rasismus?
Určitě ano. V dětství vůbec, děti to neřešily, nikdo mě nikdy nešikanoval. Možná za to můžu vděčit i videohrám, jelikož jsme měli doma spoustu her, které tady nikdo neměl a všichni díky tomu chtěli chodit k nám domů a hrát. Rasismus jsem začala zažívat až v Praze. Vždy je to spojené s nějakou událostí, např. s uprchlickou krizí, což je až absurdní, jelikož v tom asiaté ani nebyli zainteresovaní. Lidé na mě na ulici pokřikovali, ať se vrátím, odkud jsem přišla. Jednou jsem seděla v bistru na zahrádce a pila kávu a přišla za mnou paní, která mi řekla, že tam nemůžu sedět. Paradox byl, že jsem jí normálně odpovídala česky a navíc jsem v té době bydlela hned vedle. Když začal covid, tak si ode mě lidé například odsedávali v tramvaji. Občas se s rasismem potkám i na internetu. Třeba na streamech, kde vulgarity píšou malé děti, většinou tiktokeři. Snažím se to ale nebrat osobně, ale určitě jsou pro mě rasistické komentáře horší, než když mi někdo napíše, že mám odstáté uši, protože to není myšleno jenom na mojí osobu, ale na naši komunitu obecně.
Zažíváš něco podobného, když jedeš do Japonska?
Ne, vůbec. Tam jsou naopak nadšení třeba z mé hnědé barvy vlasů a spíš je můj původ zajímá. Některé japonské komentáře ale mohou vyznít rasisticky, jsou však myšlené spíš ze zvědavosti. Hodně lidí mi říká, že Japonci jsou rasističtí, protože se jim stalo, že se v Japonsku zeptali na cestu a místní nic neřekli a raději utekli. Ti to ale neudělali proto, že mluvili s někým světlé nebo tmavé pleti, ale proto, že se báli, že nemůžou správně odpovědět a byla by to jejich zodpovědnost, kdyby dotyčného poslali špatně. V Japonsku také existují malé hospůdky, kde mají často napsáno: „Ne cizinci”, což zní strašně. Pracuje tam většinou třeba starší babička, která neumí ani slovo anglicky a bojí se, že kdyby k ní přišel cizinec, tak mu nebude schopná dát 100% servis, chce se tak vyvarovat špatné recenzi.
Chtěla by ses do Japonska přestěhovat?
Ano, kdybych mohla, tak žiji tam. Lidé jsou tam velmi slušní, až možná úslužní, což je krásné. Japonsko je celkově velmi pěkné, tamní se rádi obklopují hezkými věcmi a každý jedinec je součástí celku. Jejich města jsou krásná a čistá. Když se obklopujete krásnými věcmi, tak to nemusí znamenat, že jste namyšlení. Ale že se díky tomu cítíte mnohem lépe. Stačí si toho jen vážit. Čím a kým se obklopujeme je hrozně důležité, posouvá nás to dál. V Japonsku bych ale bohužel nemohla dělat svoji vysněnou práci. Neumím japonsky tak dobře, abych tam mohla moderovat a už jsem příliš stará na to, abych se tam uživila modelingem. Ideálním řešením je pro mě tedy balanc, chci tam žít půl na půl.
Jaké jsou tvoje vize a cíle do nového roku?
Především doufám, že bude jednodušší cestování a že se mi podaří letět zase brzy do Japonska. V pracovním životě se mi snad bude dařit dál rozvíjet moderování. A co se týče osobní roviny tak upřímně nevím, ráda se nechám unášet. Věřím, že ale všichni budeme mít krásný další rok.
